Úplně obyčejná ženská

Proslulá "blbá blondýna" není jen protikladem "doktora S" z inscenace Hotel mezi dvěma světy Divadla na Fidlovačce. Obě postavy jsou důkazem o tom, že titulek lže. Herečka Iva Pazderková (*1980) není obyčejná ženská..

Jak se těšíte na jaro?

Jako každý rok a jako mnoho lidí se těším velmi. Na jaře jsem se narodila, můj přítel také, jaro vždycky krásně voní a hlavně to, že se příroda probouzí, nejenom mě, ale i jiným lidem dává šanci uvědomit si, že ji potřebujeme a jak je krásná. Takže mi jaro přijde hezké a funkční.

Takže už vám zima taky leze krkem?

To ne. Ale vždycky když je něčeho dost, tak se člověk začne těšit na něco jiného. A já mám radost, že je zima a že sněží, letos jsem si zimu strašně užila. Je to krása a je to v pořádku. Až nebude v zimě sněžit a bude pětadvacet stupňů, tak znervózním.

Oba jsme brňáci, jaký je dnes váš vztah k tomu městu po delším životě v Praze?

Můj vztah k Brnu je pořád stejný. Je to asi tím, že jsem hodně sentimentální. A já su prostě brňačka a ve chvíli kdy jedu k Brnu a vidím Bohunice, tak když tam někdy dlouho nejsem, tak mám až slzy v očích. Hrozně se tam těším, žila jsem tam do třiadvaceti let a vždyť to znáte, místa a ulice, ve kterých jste prožil zásadní okamžiky svého dospívání, puberty, první lásky.. Zní to jako klišé, ale je to tak. Mám k Brnu velice kladný vztah a cítím veliký rozdíl mezi Brnem a Prahou. Obě ta města mám ráda, ale v Brně si umím odpočinout.

Je skutečně takový rozdíl v povahách brňáků a pražáků, jak o nich kolují historky?

Jsou to dvě největší města. Ale zásadní rozdíl, myslím, je mezi lidmi na Moravě a v Čechách. Taková je moje zkušenost. Praha a Brno jsou, tak trošku, světy samy pro sebe. Praha občas působí jako stát ve státě, v nás brňácích určitě nějaký komplex je a v Praze se daleko víc lidí cítí výjimečnými. Nejmarkantněji jsem to zažila na svatbách. V povahách a způsobu komunikace je jasně vidět rozdíl.

Proč se jmenuje Národní divadlo Brno “národní”, když Národní divadlo je jenom jedno?

Tak to se mě vůbec neptejte! Já když jsem tam hrála, tak jsem hrála v Mahenově divadle. Možná je to tím, že se jedná o státem spravované a dotované divadlo a to výhradně a je to největší v tom městě, podobně jako v Ostravě.. Přijde mi to sice zbytečné, ale nechci to soudit. Pro mě je to mahenka a hotovo.

A jak je na Fidlovačce?

Dobře. V tom smyslu, že jsem se tam hodně naučila, prošla jsem si všechny možné žánry, a podotýkám, že velmi kvalitně zpracované. Sem tam sračka, to je v každém divadle, i v tom národním a teď si myslím, že je na čase podívat se někam jinam. Pro mě je zázrak, že jsem na jednom místě vůbec vydržela tak dlouho! Sedm let! A po sedmi letech se člověku mění kůže a já cítím, že to jde i na mě. Jen rozhodně nejsem typ na angažmá. Mě vyhovuje i na Fidlovačce, že mám smlouvu na každé představení. Možná proto jsem tam tak dlouho. Že necítím nátlak. Uvidím co život přinese, vysílám přání..

Co se vám vybaví, když se řekne svědomí?

Jéžišmarjá, většinou se mi vybaví to spojení ‘špatné svědomí’. Protože mám špatné svědomí. Vůči mnoha lidem. A vůči molům. Já nezabiju komára. Ale vraždím potravinové moly! Jako kdybych žila v zemi, kde není dostatek jídla. Ale prostě je vraždím. Tak vůči nim mám špatné svědomí. A samozřejmě vůči všem lidem, kterým jsem ublížila, ať už záměrně nebo z nějaké, dejme tomu, naivity, blbosti.. Jinak je svědomí bezvadné. Myslím si, že je to nutnost k tomu, aby se člověk dokázal chovat ohleduplně a hodnotně vůči ostatním a vůbec světu kolem sebe. Svědomí je, aspoň pro mne, moc dobrá věc. Pokud ho člověk poslouchá. Když něco fakt poděláte, a najdete ho v sobě, tak vám to asi pomůže uvědomit si, že nejste až takový sráč.

A v práci? Tam máte čisté svědomí?

No.. Ne. Udělala jsem pár věcí, se kterými jsem vnitřně absolutně nesouhlasila. A udělala jsem je z nějakého pocitu, že to musím vyzkoušet. Namlouvala jsem si, že jde o ten typ překážky, která mě posune dál. Ano, bylo to k něčemu, ale už to neudělám. Naštěstí toho nebylo tolik. Čím jsem starší, tím víc si hlídám, abych nepodporovala věci, které, podle mého názoru, nemají hodnotu. Žádnou, natožpak morální..

Nevadí vám, že krom několika nezávislých filmů, jste vstoupila do povědomí jako “blbá blondýna”?

Ne, proč?

Předpokládám, že to byl záměr.

Když jsem tenkrát před šesti lety na ten konkurs na standup comedy show šla, tak to bylo hlavně proto, že mi máma s tátou nedali pokoj, dokud jsem to nezkusila. Prostě mě to, úplně banálně, napadlo a ta postava fungovala. A hlavně, mohla jsem se za ni taky trošku schovat a říkat věci, které by za normálních okolností nebyly přijaty tak dobře, protože bych je říkala vážně a vlastně by to nikoho nezajímalo. Jako pro herečku je pro mě neuvěřitelné, že jsem vstoupila do povědomí něčím, co jsem sama vytvořila. To je zázrak! A štěstí. Samozřejmě je únavné lidem po stopadesáté říkat ‘já jsem herečka a blondýna je jedna z mých rolí’, i když je výjimečná a ve výjimečném žánru. Ale jsem za to strašně vděčná. A jsem taky pyšná. Protože to vyvolává emoce. Nezažila jsem moc lidí, které by to nechávalo chladnými. Zní to nabubřele, ale základním předpokladem umění, je vyvolávat emoce, ať už negativní, nebo pozitivní. Nejhorší je, když uděláte představení v divadle a lidi odejdou s tím ‘hmm.. dobrý..’. Tak to je strašné. A vypadá to, že blondýna emoce vyvolává.

Jak zvládáte tu spravedlnost / nespravedlnost uměleckého světa? Že ne každá práce, po které toužíme, se k nám dostane?

Racionálně to zvládám naprosto s přehledem. Emocionálně vůbec. Samozřejmě, že to nezvládám, samozřejmě že mě to občas trápí.. Já věřím na to vysílání přání, nejsem úplně dříč, abychom si něco nenalhávali. Postupně ale zjišťuju, že všechno má svůj čas. Pánbůh to má asi nadávkované dobře. A já to na něm nechám.

Takže někde v koutku duše je schovaná ta touha..

Samozřejmě. Touha.. A někdy i pocit křivdy. Asi to tak nemají všichni, ale já si, tak trošku, myslím, že to má úplně každá herečka a vůbec každý umělec. Co si budeme povídat? Jasně, že největší odměnou je potlesk a radost publika. Mě rozpláče, když mi napíše paní, že blbá blondýna jí pomohla překonat rozvod. Ale jsem přesvědčená, že umělci si to dělají tak trošičku pro sebe. Je to asi spojené se sebevědomím a oni to mají jako terapii.

Hraje v tom roli vzhled? A pakliže ano, jak moc?

Hraje. Myslím, že u nás je to strašně důležité. Vzhled jako takový. Už nenávidím spojení ‘typová role’. Je mi z toho na zvracení. Když se podíváte na mě, tak to pochopíte. Proto mě, mimochodem, baví, moje blondýna. Protože v divadle jsem vždycky byla obsazována do charakterních, démonických, nebo negativních rolí. Logicky, podle typu. Tedy v Čechách je vzhled důležitější, než by mohl být. A pro mě osobně v profesi není vzhled tak důležitý. Ale pro mě jako pro ženu, samozřejmě ano.

Režiséři si vybírají herečky podle vzhledu?

U některých, a nebudu je jmenovat, to určitě funguje. Ono v globálu je to stejné jako s tou spravedlností, nebo talentem. A je to nepodchytitelné. Je málo režisérů, které prvotně zajímá to co umíte. Na jednu stránu chápu, že pokud chci točit film, ve kterém je hlavní role nějaká femme fatale, kterou všichni, muži i ženy, budou milovat a obdivovat, tak si asi neobsadíte sice výbornou herečku, která je vám ale nepříjemná. To pak ani dobře nenatočíte. Takže najít tu hranici? To je těžké. Často slýchávám ‘vy jste tak výrazná, co s váma?’. Tak to nevím.. to mě zastřel!

Máte nějaké profesní plány? Vaše kolegyně Plodková odjela do Ameriky..

To je hrozně vtipné ptát se na profesní plány herečky! Do Ameriky mám strach odjet. Ono to souvisí asi se sebevědomím. Mám strach, že když odjedu a nebude se mi dařit tam, takže už se nebudu moct vrátit do práce, kterou nade všechno zbožňuju, zpět sem. Asi je to nesmysl, nevím. Ještě nejsem natolik vyrovnaná a nemám uspořádané životní hodnoty.. A taky tu mám přítele a tikají mi biologické hodiny. Já vlastně nemám překážky tam, mě by to strašně bavilo, ale mám překážky tady a asi si je zhmotňuji víc než bych musela. Tedy já nemám plány. Jsem naprosto typická hysterická herečka, která čeká až někdo přijde a řekne ‘mám zájem..’ a já udělám ‘jejda, jó, jdeme na to!’. Jsem v tomhle úplně obyčejná ženská.

Tomáš Beran, únor 2011

»HOTEL MEZI DVĚMA SVĚTY (aktuálně v Divadle na Fidlovačce)
«

Synopse

Éric-Emmanuel Schmitt vyrůstal v ateistickém prostředí, ale po mystickém zážitku v jihoalžírské poušti se stal věřícím. Jeho vtipné, sarkastické a duchaplné hry získaly několik francouzských prestižních cen „Molièrů“. Komedii Hotel mezi dvěma světy napsal v roce 1999 a ocitneme se v ní v tajemném hotelu - mezi světem živých a mrtvých. Jak brzy zjistíme, člověk nachází svou lásku nebo začíná opravdově žít, když už je téměř pozdě. Podaří se nám vrátit zpátky na zemi a pokračovat v novém poznání? Vítejte ve světě, kde jsme si všichni skutečně rovni a kde sami sebe uvidíte tak, jak jste se zatím neodvážili. Tajemný doktor S na vás už čeká…

14.02.2011

Komentáře (0)

Tento materiál zatím nikdo nekomentoval.

Vložte svůj komentář