Tichý režisér
Zánik samoty Berhof, Schůzka se stíny, Skalpel, prosím! jsou filmová díla řadící se k legendám české kinematografie. Režisér Jiří Svoboda (*1945) natočil i televizí hojně opakované kriminálky Řetěz, nebo Sametoví vrazi. Témata společnosti se vymykajících jedinců jsou jeho nejoblíbenější.
Ve vašich filmech se téma svědomí objevuje často, jak význam tohoto slova vnímáte osobně?
Nejbližší asociace je víra, protože svědomí je určitě spojeno s nějakou vírou, s nějakým hodnotovým systémem, který existuje vně člověka. A teď je otázka, jestli existuje také v člověku. Immanuel Kant říká ‘Nevěrci mě uvádějí v úžas’.. A jeho ‘hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mě’, to je tedy to první co mě napadne a přiznám se, že vím, že je to i název nějakého filmu a nemohu si teď vybavit kdo ho natočil..
Jiří Krejčík. S Milošem Nedbalem v hlavní roli. A další asociace?
Obecně máme v sobě tendenci stavět se před některými pojmy do pozoru a smekat před nimi, projevovat jakousi úctu. Když se řekne svědomí, každý na to kývne.
Já bych se, přece jenom, na to slovíčko a jeho význam, díval s trošku větším odstupem, protože se domnívám, že v době relativizace hodnot, v té postmoderní současnosti sice o svědomí mluví celá řada různých autorit a nikdo vám neřekne, že svědomí nemá, že na něj kašle, přesto si myslím, že v poměrně malé míře má to posvátné slovo nějaký reálný obsah.
Nechci to úplně generalizovat, ale obecně v době, ve které žijeme, i v minulém století, se chová naše západní civilizace spíš pokrytecky a mnoho těchto ušlechtilých slovíček si dáváme na štít, ale lidé podle toho nežijí. Takže chápu, že svědomí se ozve třeba u někoho, kdo je vrah, že se mu třeba připomene ten, koho zavraždil. Ale málo se nám vrací, že jsme někoho urazili, že jsme na někoho křičeli.
My se vlastně poměřujeme s nějakou normou, která je mimo nás. Myslím, že ta norma je stále nejasnější, nejistější, příkladně pojem - ‘zabít’. Mají vojáci, kteří jsou někde v linii, někoho zabijí, pak se vrátí a mají zlé sny, špatné svědomí? A ptáme se jich ‘máte vy vůbec svědomí?’?. Ne. Přestože zabití člověka podle Bible, desatera, vede k zatracení, přesto my uznáváme, že, za jistých okolností, je možné zabíjet beztrestně a nemít špatné svědomí. To svědomí přejímá nějaký stát, nějaký velitel. A to je obecně přítomno ve vývoji nejen západní, ale celé společnosti vůbec. Je jasné, že ať lidé věří v cokoli, tak že ten práh toho svědomí je v nedohlednu. Je to hezký pojem, s kterým pracují náboženství, intelektuálové, zákonodárci, ale budeme-li zcela upřímní, úloha svědomí v současném světě není tak vysoká, jak si myslíme.
Já bych se, přece jenom, na to slovíčko a jeho význam, díval s trošku větším odstupem, protože se domnívám, že v době relativizace hodnot, v té postmoderní současnosti sice o svědomí mluví celá řada různých autorit a nikdo vám neřekne, že svědomí nemá, že na něj kašle, přesto si myslím, že v poměrně malé míře má to posvátné slovo nějaký reálný obsah.
Nechci to úplně generalizovat, ale obecně v době, ve které žijeme, i v minulém století, se chová naše západní civilizace spíš pokrytecky a mnoho těchto ušlechtilých slovíček si dáváme na štít, ale lidé podle toho nežijí. Takže chápu, že svědomí se ozve třeba u někoho, kdo je vrah, že se mu třeba připomene ten, koho zavraždil. Ale málo se nám vrací, že jsme někoho urazili, že jsme na někoho křičeli.
My se vlastně poměřujeme s nějakou normou, která je mimo nás. Myslím, že ta norma je stále nejasnější, nejistější, příkladně pojem - ‘zabít’. Mají vojáci, kteří jsou někde v linii, někoho zabijí, pak se vrátí a mají zlé sny, špatné svědomí? A ptáme se jich ‘máte vy vůbec svědomí?’?. Ne. Přestože zabití člověka podle Bible, desatera, vede k zatracení, přesto my uznáváme, že, za jistých okolností, je možné zabíjet beztrestně a nemít špatné svědomí. To svědomí přejímá nějaký stát, nějaký velitel. A to je obecně přítomno ve vývoji nejen západní, ale celé společnosti vůbec. Je jasné, že ať lidé věří v cokoli, tak že ten práh toho svědomí je v nedohlednu. Je to hezký pojem, s kterým pracují náboženství, intelektuálové, zákonodárci, ale budeme-li zcela upřímní, úloha svědomí v současném světě není tak vysoká, jak si myslíme.
Tento drobný muž, cizelérsky přetavující myšlenky ve slova, vymodeloval svůj pohled na svědomí v deseti minutách a z intonace jsem pochopil, že téma uzavřel.
Následně se profesor Svoboda ponořil do popírání mých romantizujících iluzí o světě filmu.
S blazeovaně shovívavým usměvem tahá z rukávu silná témata, jako Čapkova Povětroně, nebo skutečný příběh mladé Olgy Hepnarové, která náklaďákem zabila osm lidí na refíži.
Tady je strašně zajímavé, když začnete do toho tématu vstupovat, co ji vlastně k tomu vedlo? Vidíte, jak je to dnes aktuální? V té době nepamatuju srovnatelný příběh.
Ale už od konce století sledujeme studenty, kteří postříleli svoje spolužáky, v Německu, ve Finsku, v Americe. Oni vlastně mluví stejnými slovy. Říkají ‘..mstím se společnosti za to co mě udělala!’. A přitom není hmatatelné, co se jim vlastně stalo. Samozřejmě je snadné vysvětlení, že jde o psychopaty a vykašlat se na to, ale na případu Hepnarová je vidět, že jsou to lidé s mimořádnou citlivostí, kteří se nechtějí nějakým ne politickým, ale obecnějším normám přizpůsobit. Je neuvěřitelné, že tohle dvaadvacetileté děvče četlo Kafku, Sartra, ta výbava literatury je imponující! Přitom byla řidička kropícího vozu! A ona před soudem říká ‘..rodiče zajímá na dětech to jediné, jestli jsou schopny prokázat, že se přizpůsobí všemu, co od nich společnost chce’. Nikoli jestli jsou to jedinci s rozvinutou citovostí, s určitým názorem na svět. Je to strašně zajímavé téma. Jedinec kontra společnost.
Máme právo to, co považujeme za správné, vnutit všem individualitám, nebo najít prostor, v kterém ti lidé mohou žít, aniž jim to vnucujeme? Protože to jen my si myslíme, že náš systém norem je univerzální. V tomto modelu západní civilizace jsou křižácké výpravy, katolizace, protestantství.. Tam je zakódována i krev, války, pocit legitimity násilí a konzumerismus. Ten je znakem západní civilizace, která se odvíjí z křesťanství. Prostě my stojíme na nějakých základech, tvrdíme, že je uznáváme a respektujeme, dědíme ‘křesťanskou civilizaci’ a citujeme ‘miluj bližního svého jako sebe sama!’.
Ale už od konce století sledujeme studenty, kteří postříleli svoje spolužáky, v Německu, ve Finsku, v Americe. Oni vlastně mluví stejnými slovy. Říkají ‘..mstím se společnosti za to co mě udělala!’. A přitom není hmatatelné, co se jim vlastně stalo. Samozřejmě je snadné vysvětlení, že jde o psychopaty a vykašlat se na to, ale na případu Hepnarová je vidět, že jsou to lidé s mimořádnou citlivostí, kteří se nechtějí nějakým ne politickým, ale obecnějším normám přizpůsobit. Je neuvěřitelné, že tohle dvaadvacetileté děvče četlo Kafku, Sartra, ta výbava literatury je imponující! Přitom byla řidička kropícího vozu! A ona před soudem říká ‘..rodiče zajímá na dětech to jediné, jestli jsou schopny prokázat, že se přizpůsobí všemu, co od nich společnost chce’. Nikoli jestli jsou to jedinci s rozvinutou citovostí, s určitým názorem na svět. Je to strašně zajímavé téma. Jedinec kontra společnost.
Máme právo to, co považujeme za správné, vnutit všem individualitám, nebo najít prostor, v kterém ti lidé mohou žít, aniž jim to vnucujeme? Protože to jen my si myslíme, že náš systém norem je univerzální. V tomto modelu západní civilizace jsou křižácké výpravy, katolizace, protestantství.. Tam je zakódována i krev, války, pocit legitimity násilí a konzumerismus. Ten je znakem západní civilizace, která se odvíjí z křesťanství. Prostě my stojíme na nějakých základech, tvrdíme, že je uznáváme a respektujeme, dědíme ‘křesťanskou civilizaci’ a citujeme ‘miluj bližního svého jako sebe sama!’.
»A tady se můžete projít po Paláci Flóra a řekněte mi, kdo miluje svého bližního jako sebe sama..??!
«
06.09.2010
Komentáře (0)
Tento materiál zatím nikdo nekomentoval.
Vložte svůj komentář
Cyber Fox