Ta pravá zkouška ještě nepřišla

Nedávno proběhlo období, ve kterém kdykoli jste pustili televizi, vykoukla na vás ona. Ať už čelí estébákům jako květinová dívka, nebo s bouchačkou likviduje kriminální živly, je krásná.. A talentovaná. Hanka Vagnerová (*1983).

Vzhledem k seriálu Expozitura jste proletěla médii jak uragán. Nevadí vám, že se vás novináři ptají pořád na to samé?

To mi vadí dost. A nejen to že se ptají na to samé, ale hlavně fakt, že to ani nezakrývají. Řeknou “Já jsem někde četl, že jste trénovali čtyři měsíce, je to pravda?”. Někdy mám pocit, že už není nic jiného na co se mě zeptat a taky že se ti lidé vůbec nepřipravují.

Dostáváte práci proto, že jste dobrá herečka, nebo že jste prostě hezká?

Tak například v seriálu Horákovi je moje postava mladá hezká holka. Tak tam ano, to bylo jedno z hlavnich kritérií. Naopak jsem ale hrála ve Zdivočelé zemi, kterou obsazoval Hynek Bočan a o tom si nemyslím, že by to dělal tímto způsobem, navíc jsem měla brýle přes půl obličeje. Za žádnou krasavici jsem tedy nebyla.
Na Slovensku jsem hrála feťačku, celou dobu zničená, nesměla jsem se líčít, pudrovat, nic. No a v Expozituře byl tenkrát dost dlouhý, náročný výběr a myslím si, že v mém věku je spousta krásných a šikovných hereček. Takže všeobecně, doufám, mám i jiné kvality. Navíc dělala jsem tam holku, která, v té době, byla starší než já. Dnes bych některé věci zahrála úplně jinak právě proto, že je mi o tři víc.
Moje nejoblíbenější divadelní role, s Ondřejem Pavelkou v Rubínu, to byla postižená dcera a rozhodně nešlo o nějaký babyface.

Co je vám blíž, kamera nebo divadlo?

Když divadlo, tak malé scény. Myslím si, že neumím hrát na velkém divadle.

Nikoho to nezajímá, protože to není v televizi.

Kvůli kontaktu s divákem?

Ne. Ale mám raději přirozené, civilní herectví. To na velkém jevišti nejde. Obdivuju všechny, kdo to umí. Já na to nemám hlas a ani nevím jak fungovat na velké scéně, včetně gest a tak. I jako diváka mě víc baví, když vidím herci ze dvou metrů do očí. Sebemenší nuance mimiky. Abych mu to uvěřila, musí to být samozřejmě přesné a jemné. A s kamerou je to podobné..
S velkým jevištěm mám jednu zkušenost z druháku. Mě osobně vůbec nebylo rozumět a navíc jsem zažila, že herci, zkušení profesionálové, se běžně uprostřed inscenace na sebe otáčeli a polohlasem si vyprávěli vtipy, protože je do první řady nebylo slyšet.

Uvědomila jste si během natáčení Expozitury, že realita našeho života je ještě horší než ta obarvená seriálová?

Když jsem tohle točila, deset měsíců se na mě valily v podstatě jenom negativní věci, které se skutečně staly a už mě z toho místy bylo zle. Navíc jsme se scházeli s policistkou Helenou Káhnovou, kterou vlastně hraju, a Jankem Kroupou. Totální deziluze. Janek ten příběh seriálu popisoval pouze jako vrcholek ledovce. Pak se mě ptali jestli bych mohla být policajtkou a já jsem si uvědomila, že to nejde. Dělalo se mi z toho fyzicky špatně. Neměla bych na to koule.

A když pak jde normální člověk z Lidlu, tak má pocit, že jste akční hrdinka obklopená pozlátkem a spoustou peněz..

Nemyslím si, že zrovna herecký život je nějaké pozlátko. To že pak všichni chodí a říkají “my vás milujeme”, je taky o tom, že jste pak třeba šest měsíců bez práce. O tom, že někde ve sklepě zadarmo zkoušíte skvělou hru a pak na to přijde jednou sedm, jednou pět lidí, navíc všechno vaši kamarádi. A nikoho to nezajímá, protože to není v televizi. Navíc herečky pak stárnou a o role doslova bojují. Není to leckdy s happyendem. Lidl je asi úplně jiná realita, ale znám dost herců, kteří jsou platově přesně tam.

Není v Praze moc divadel?

To je naopak dobře! Ale ještě lepší by bylo, kdyby byla divadla vyhraněnější. Kdyby si nebyla tak podobná. Fakt, že konkrétně v Praze je kultury tolik a pořád to lidi táhne, to je přece super!

A co velká kamera? Film?

No to mě samozřejmě hodně láká. To kdyby se někdy poštěstilo! O tom ale snad sní většina herců!

Nechci být vnímána jenom jako komerční seriálová herečka.

Nemůžu si odpustit připomenout fakt, že si povídáme v den státního smutku. Dotkla se vás nějak osobnost Václava Havla a sametová revoluce? Bylo vám tehdy šest..

V devětaosmdesátém jsem chodila do první třídy. Ale naši byli celkem dobře informovaní a postava Václava Havla nepřehlédnutelná. Takže mi všechno vysvětlili. Měla jsem i tričko s Havlem a tenkrát jsem ho hrdě nosila do školy.
Teď už to začíná být klišé, ale to, za co si Václava Havla tolik vážím, je odvaha. Nebyl zbabělý a neuhnul. Navíc když se hrálo Odcházení u Davida Radoka v Arše, několikrát tam byl a připomínkoval představení. Nesmírně chytře a noblesně.
Nemůžu už moc mluvit na tohle téma, jen bych opakovala články ze všech médií.

Taky jste ztvárnila Zuzku Dvořákovou v seriálu Vyprávěj. Nevznikne v lidech, kteří tu dobu nepamatují, dojem, že všechno byla vlastně idyla? Nebo naopak, podle jiných děl, že šlo vlastně o jeden velký očistec?

O tomhle jsem hodně přemýšlela. Byla bych radši, kdyby to šlo víc do hloubky. Zpočátku to tak i bylo. Dějová linka, kterou mám s Mírou Noskem, se dost týká disentu a Charty. On pracuje v antikvariátu ve skladu, já doma lepím pytlíky. Teď se tvůrci víc a víc zaměřují spíš na samotné vztahy a rodinné životy v barvách retra.

Na druhou stranu je tady Zdivočelá země o perzekuci bývalého pilota RAF Maděry. Je to atraktivnější než příběhy obyčejných lidí. Osobně bych byla pro větší vyváženost, ale vždycky záleží na síle příběhu.

Kam míříte ve své profesi?

Hodně se teď věnuju právě divadlu. Nechci být vnímána jenom jako komerční seriálová herečka.

Chodí se na vás dívat režiséři?

Já je zvu. Pokaždé když si myslím, že mám pěkné představení. Jiných způsobů jak o sobě dát vědět, moc není. Divadelní režiséři na Expozituru asi nekoukají.

Existuje nějaké téma nebo postava, které byste ráda zkusila?

Jojo, měla jsem vybrané dvě věci. Zrovna budu zkoušet v Roxy látku, kterou jsem si našla. Ona není tak neznámá. Viděla jsem kdysi film Smrt a dívka od Polanského a když jsem zjišťovala, jestli by to šlo udělat na divadle, zjistila jsem, že původně šlo o divadelní text. Celé se to odehrává v jednom pokoji ve třech lidech.
Druhá věc - Sběratel, z toho jsem byla nadšená jak jsem originální, abych následně zjistila, že už to nazkoušel David Matásek asi před deseti lety. Opět hodně komorní příběh, navíc na aktuální téma domácího věznění.

Co se vám vybaví, když se řekne svědomí?

V tomhle mě asi nejvíc vychoval můj děda, s kterým jsem v dětství trávila spoustu času. On mě naučil, že to nejhorší, co můžu udělat je, že budu sama sebe obelhávat. Děda s babičkou žili hodně chudý život. Ale byl to chytrý, hodný a upřímný člověk a život prožil, přes všechny těžkosti, šťastně a spokojeně. Leccos jsem od něj pochytila a vím, že přes sviňárny to nejde.
Když jsem byla malá, tak táta dostal v práci hodně velký úplatek. Přesně si pamatuju tu situaci, kdy nám to máma vyprávěla a vysvětlovala proč jde táta ty peníze vrátit. I když by nám to tenkrát hodně pomohlo. Mám dobré vzory.

Vím, že přes sviňárny to nejde.

Takže nikdy jste v práci sama sobě neuhnula?

Ono to člověka vždycky dožene. Zatím se mi naštěstí nikdy nestala ta situace, kdybych byla bez práce a musela být konfrontována se svým svědomím. Ta pravá zkouška ještě nepřišla.

TOMÁŠ BERAN

05.02.2012

Komentáře (0)

Tento materiál zatím nikdo nekomentoval.

Vložte svůj komentář