Přikládání měřítka

Herec Petr Nárožný (*1938) vypráví nejen o svědomí, ale i o své nepřímé cestě k divadlu.

Co se vám vybaví, když se řekne svědomí?

Kdybych to chtěl definovat jako pan inženýr, řekl bych, že svědomí je porovnávání nějaké prožité skutečnosti. To, co jsem v životě udělal, jak jsem reagoval, jak jsem se choval vůči bližním, přátelům, rodičům, ženám, s etickým kodexem, který mám v sobě. Je to takové přikládání mého měřítka k mým činům a k mému chování. Tohle měřítko bude jiné u člověka, který vyrůstal obklopen láskou, měl pocit bezpečí, jestli nebyl v mládí zraňován a měl to, čemu se říká slunné dětství. Protože to jsou právě ty hodnoty, které měřítko vytvářejí. Nejvíce se stejně učíme příkladem. Ono asi bude věčně platit to latinské “Verba movent – exempla trahunt”. Zkrátka, když dítě vyroste v rodině, kde byl vždycky čistý ubrus, kde se nejedlo ze špinavých talířů, kde se servírovalo, začne to brát jako normu a není třeba mu to říkat.

Stačí k formování svědomí jen příklady?

Ne, do toho vstupuje spousta dalších věcí, které člověk získává zkušeností, literaturou, kumštem, protože toto všechno obohacuje ducha a přispívá k tomu, že neprožíváme jenom svůj vlastní život. Kdo hodně čte, prožije za svůj život mnoho jiných životů, seznámí se s mnoha situacemi, do kterých by se sám nikdy nedostal a má možnost porovnat, jak různí lidé v různých, často osudových životních situacích reagují. S touto zkušeností si pak může říct, tak bych to udělal nebo neudělal taky.
Podle mě je svědomí něco, co probíhá stále. V konfliktech a v rozhodování častěji, ve šťastných chvílích spíš člověka napadne, jestli si štěstí vůbec zasloužil. Moje chyba, že jsem hned na prvním místě neuvedl křesťanské desatero, na kterém byla evropská společnost po staletí budována a upřimně řečeno lepší etický kodex neznám. Vidíte, člověk se snaží něco složitě definovat a ono je to přitom tak prosté a je nám to tu k dispozici už po staletí.

Dlouhou dobu jste prožil jako komediální, takřka kabaretní herec. Následně jste vyzrál do charakterních poloh. Potýkal jste se, jako umělec, s nějakou frustrací, například na základě pro vás nelichotivých skečí v estrádách?

Je to jednodušší. Začal bych tím, že jsem nechtěl být herec. Vždycky jsem chtěl být lékařem. No a komunisté mi studium na humanitních školách zakázali, respektive nedoporučili, mohl jsem pouze na techniku. Všichni strýcové, tety, maminka a ti moudřejší z rodiny říkali „hele, ono není až tak důležitý jaká vysoká škola to bude, ale je strašně důležité být v mladém věku co nejdéle mezi chytrými lidmi“. Teď už vím, že dospívat mezi lidmi, kteří čtou knihy, chodí na výstavy, do divadla, zajímají se o politiku, o svět, je na vysoké škole právě to nejcennější! V ten moment mi bylo jedno, co vystuduju a vystudoval jsem stavařinu. Byly jisté problémy, protože mě po druhém ročníku vyhodili z kádrových důvodů, pak jsem byl dva a čtvrt roku na vojně na Slovensku, následně jsem to dokončoval dálkově, znovu od prvního ročníku, no a promoval jsem ve svých třiceti letech!

Jak vzpomínáte na svá inženýrská léta?

Mezi pány inženýry jsem nebyl příliš šťastný. Byl jsem tenkrát hloupý a hluboce přesvědčený, že takové to múzické vnímání světa, najdu jen v herecké branži. Že tam takových lidí musí být víc! Tak to byl ten největší omyl mého života! Záhy jsem došel ke krutému poznání, že mnozí inženýři, lékaři a často i lidé, kteří moc škol nemají, jsou daleko múzičtější než herci. Zkrátka jsem si myslel, že přes herectví budu mít blíže k tomu bavit se o knížkách, historii a o hudbě. Tak to dnes nefunguje. I když si myslím, že v té starší generaci, v dobách pánů Högerů, Vosků a Kopeckých bylo těchto múzických lidí v naší branži víc.

»„Myslel jsem, že múzické vnímání světa najdu jen v herecké branži.“«

Jak jste se tedy dostal k divadlu?

Přímá cesta k divadlu neexistovala. Zkuste si představit, že bych jako vystudovaný, šišlající inženýr, zaklepal na dveře třeba Vinohradského divadla a řekl jim, že bych tam u nich chtěl hrát, pokud možno hlavní role. Co by mě tak asi řekli? Možná, že bych mohl jít jako elév někam do Jihlavy, ale ono by to taky nešlo. V té době bylo všechno nalajnované, byli tam všude herci, co na to měli školu, měli řádné umístěnky, ten profesní přesun byl vlastně technicky nemožný. Tak jsem začal dělat konferenciéra u Rangers, byl jsem tam pět let, a protože jsem se znal s Pavlem Bobkem a ten byl v Semaforu, přešel jsem tam. Dostal jsem nabídku hrát vedle Šimka a Soboty, v takové malé roličce. Bylo mi čtyřiatřicet, byl jsem plešatý zbrkloun, šílenec, běs a hlavou škubající děs, prostě něco, co se na jevišti jen tak nevidí a co oni mohli upotřebit. No, a to jsem začal dělat. A že by se mnou někdo herecky pracoval? Nikdo. Využívali toho, co jsem předváděl a já si to pěstoval. Ale ta touha, když už jsem v té branži byl, ta touha zahrát si pořádné divadlo, ta byla veliká. Když jsem si jednou stěžoval co let jsem promarnil v těch skečích, tak Iva Janžurová, se kterou jsem tehdy velmi často hrál a často rozebíral své problémy, řekla „Petře, ale jak bys to chtěl jinak udělat? Ty si vážně myslíš, že kdybys v pětatřiceti začal hrát takzvaně normálně, že by si tě vůbec někdo všimnul? Vždyť je to blbost! Jak jinak by ses k tomu hraní asi tak dostal?!“ Takže až ve zralém věku, ve dvaačtyřiceti letech jsem teprve sebral tu odvahu a šel za Láďou Smočkem do Činoheráku a on to risknul. To je jeho zásluha. Protože jiní páni režiséři by to asi neriskli. Že jsem si do té doby zahrál v televizi i pár jiných roliček, to je pravda. Ve filmu ne, ale na co si vlastně stěžovat? Ono to tak mělo asi být, jinak by to asi nešlo...

To zní velmi smířlivě.

Já byl v Semaforu šťastný. My jsme se tam vybláznili, lidi nás měli rádi, smáli se nám. A my jsme chtěli, aby se lidi smáli a bavili. Netoužil jsem dělat poetický humor jako Jiří Suchý. Obdivoval jsem to, líbilo se mi to, ale sám to neumím a dělat bych to nechtěl. Líbila se mi drastická komika, bláznivější, nakopnutější. Znám intelektuální náhled na tehdejší Šimkovu a Sobotovu produkci. Lidé, co nás milovali a chodili na nás do divadla, většinou, jak se tak říká, nemuseli Suchého. A ti, co milovali Suchého, doslova nesnášeli to, co děláme my. Znesvěcovali jsme Semafor. Mezi námi: nic nového pod sluncem. Dnes už ani moc lidí neví, že za první republiky mnoho lidí, kteří milovali a chodili na Vlastu Buriana, by nikdy nešli na Voskovce s Werichem. A lidi, co milovali Osvobozené divadlo, ti upřímně opovrhovali Vlastou Burianem. To byl humor pro blbce, pro služky, nemělo to ten intelektuální esprit, nemělo to tu Francii, to dada a tak dál. Naštěstí tehdy nehráli ve stejném divadle.

Takže obojí typ divadla má pro vás svůj smysl..

Přesně tak. Jenže jsem samozřejmě zjistil, že kdybych zůstal u toho blbnutí, že bych zamrzl úplně. Měl jsem pocit vyčerpání všeho, co jsem do toho mohl dát. Už by to byly jen variace. A uživit se v Čechách jako pravý komik, nejste-li autorem, nebo nemáte-li kolem sebe ten tvůrčí tým, tak to nejde. U nás byl geniální komik Felix Holzman, Jarda Štercl a možná, že bychom jich pár ještě našli. A jistě by byl vynikající komik Luděk Sobota, kdyby měl dva bezvadné autory, kteří by mu psali skvostné skeče. Bohužel autoři chybí, jsme malý národ a vydržet s jedním typem komiky je těžké. Všichni rychle řeknou „Vždyť on je furt stejnej!“ To, že Holzman měl těch příhod asi jen dvacet a říkal je pořád dokola, to je jiná věc. Ale on je měl vybroušené k dokonalosti a přesto, že jsem je znal nazpamět a mohl jsem to třeba říkat s ním, stejně jsem vždycky řval smíchy. Felix Holzman byl mistr svého oboru. Prostě komici to mají těžké a zvlášť dnes. Televize vám to zkrátka svou pažravostí sebere. Vy to jednou uděláte a už to všichni viděli, „už to stačí, už to nechceme...“.

»„Kdybych zůstal jen u blbnutí, zamrzl bych."«

Pak ale dochází k paradoxu, že ty vaše staré „bláznivé” scénky působí oproti těm dnešním velmi sofistikovaně.

To je dáno tím, že se to dlouho zkoušelo, vylepšovalo, vybrušovalo. A pak se taky dost dlouho hrálo. Zkrátka muselo to být prověřeno diváckým úspěchem, otestováno diváckou reakcí, než se to eventuálně někam prodalo. Většino do Silvestra, nebo nějakého komponovaného pořadu. Takhle to dneska není. Dnes někdo něco takzvaně napíše, někdo se to naučí, pak se to natočí a ono to moc nefunguje. Bylo období, kdy jsem nemusel Vladimíra Dvořáka, přestože jsem vždycky obdivoval Jiřinu Bohdalovou, ale věděl jsem, že spiritus movens té dvojice byl on. Dneska když to vidím, říkám si, bože, to je klasika!
Jsem již starý pán a určité vidění světa, kterému pracovně říkám „humor bez pointy“, tomu už já prostě nerozumím. Myslím, že průkopníkem toho nového typu humoru bylo divadlo Sklep. Dnes je to občas k vidění v pořadu „Na stojáka!”. Diváci padají ze židlí smíchy, dívkám tečou slzy smíchu a my se ženou na sebe koukáme a říkáme si „proboha živýho, vždyť tam stojí u mikrofonu člověk, který vůbec nic neumí...!“ Tedy kromě toho, že mluví. Asi je jiná doba a určitě jsem starý.
Jsem přesvědčený, že kdyby Mirek Horníček dneska přišel do pořadu „Na stojáka“, a to byl nějaký šermíř slova, že by tam neuspěl. On by se jim nelíbil. Buď by tomu nerozuměli, nebo by to na ně bylo těžké, případně nudné, málo nakopnuté, málo podivné. Zkrátka nefungovalo by to. A tak s dojetím vzpomínám na pana Wericha, na Mirka Horníčka, Vláďu Menšíka a na ty všechny, co ještě ctili pointu.

Pro generaci Husákových dětí jste kus dětství, legenda komiky která tady po sobě něco zanechá. Ale netoužíte po roli v „normálním“ filmu, v roli adekvátní věku a zkušenostem?

Měl jsem o tomhle debatu s producenty. Říkal jsem jim, že jsem viděl film „O Schmidtovi“ s Jackem Nicholsonem, bezvadný biják o starém chlapovi, který jde do penze, umře mu žena, pak jede na svatbu své dceři do takové zpovykané společnosti a o tom, jak vidí svět těma starýma očima. Byl to zkrátka mistrovský film s perfektními výkony. V tom kině nás bylo šest. Na to prostě nechodí lidi. A jak jsme tak probírali témata, říkám, že o celém slavném únoru máme jen jeden komunistický film, „Občan Brych“! Maďaři, Poláci, všechny národy se vyrovnávají s minulostí a je tolik dramatických témat! A co takhle seriál o Baťovi?!? Copak tohle není obrovské a dramatické téma? My nemáme nic! A ten producent mě tak poslouchal a říká: „Pane Nárožný, do kina chodí lidi do čtyřiadvaceti let. Kolikrát jste byl vy? Vaši vrstevníci chodí sotva dvakrát ročně! To je pro filmový průmysl naprosto nezajímavé! Když se natočí Rafťáci, Snowboarďáci, tak budou plný kina a lidi na to půjdou i pětkrát. Takže ten film se zaplatí a můžete i v tak malý tržní zóně uspět a vydělat peníze. Pak můžete jít dál a chtít další peníze, protože jste vydělal. Ale nemůžete točit film o starým dědkovi! To by stálo padesát milionů a nevydělalo nic. Myslíte si, že někoho zajímají nějaký psychologický studie? To je zbytečný! To si tak někdo půjčí na dvd a za rok to pustí v televizi, někdy ve 23.40, proteče to a tím to skončí...“

»„Jsem zvláštní herec.“«

Divadlo je tedy momentálně gró vašeho profesního života?

Samozřejmě! Já jsem divadlem naprosto saturován! Jsem tedy zvláštní herec. Nerad zkouším, strašně nerad. Ale strašně rád hraju. Většina herců tvrdí opak. No, taky to vypadá víc nóbl. Zkoušet, bojovat o tu postavu, ten proces hledání je obohacuje a mají to rádi. Tohle k smrti nenávidím. Ale když už to je a funguje to, tak to miluju. Hraju naplno, myslím, že jsem za celý svůj život neodfláknul jediné představení a mám rád, když to má úspěch, ať už jde o třeskutou komedii, nebo je to navážno, komorní, tiché. Ono i ticho má své různé kvality, to herec pozná, když jde divák s ním. Divadlo, ač umění pomíjivé, inscenace jsou sochy ze sněhu, jak krásně říká Láďa Smoček, mě uspokojuje a jsem v něm opravdu šťastný.

31.08.2010

Komentáře (0)

Tento materiál zatím nikdo nekomentoval.

Vložte svůj komentář