Nebýt jako buldozer...
MAREK CPIN, absolvent brněnské JAMU, uznávaný scénograf a kostýmní výtvarník, naplnil část svých tužeb a svůj profesní život rozdělil mezi divadlo a pozici redaktora módy v magazínech Yellow a Elle..
Před třičtvrtě rokem byl Yellow, časopis v němž Marek strávil kus života a snad lze i říct, že úspěch u čtenářek byl z velké části jeho zásluhou, zrušen. Z Elle, z pozice, kterou by mu kdekdo záviděl, dobrovolně odešel...
O SVĚDOMÍ
Hodně jsem v poslední době sám pro sebe řešil, jak je to s lidmi, kteří jsou tzv. úspěšní a bohatí a pokud můžu soudit, myslím, že v mnoha případech museli překročit hranici a dělat věci, které jsou, minimálně kalkulem a mnohdy i bezohledností vůči svému okolí, partnerům, blízkým. Takže i já jsem se rozhodoval a říkal jsem si ‘tak, je mi třicet a teď budu budovat kariéru, kdy už jindy. Vymyslím strategii, vykalkuluji si cestu ke svému úspěchu a nebudu se dívat napravo nalevo. Jenže v mém podání se celý “tajný a záludný plán” okamžitě promění v intriky z nepovedné telenovely.. Nemám obchodní myšlení a nejsem v tomhle smyslu schopen cokoli splodit. Nemám v sobě hnací motor, který by dodával energii k cestě za úspěchem za jakoukoliv cenu. Klidně strávím týden v pracovním vypětí, ale když to není potřeba, můžu sedm dní nevstat z postele. Peníze jsou pro mě hračka (bohužel), jsem v těchto záležitostech strašně lehkovážný, nezodpovědný a rozhazovačný. Určitě je můj současný postoj ovlivněný i tím, že už několik let prožívám nejšťastnější období v životě a nemám potřebu prací a kariérními postupy kompenzovat nějakou osobní nespokojenost. Přijde mi, že když člověk začně svoje svědomí potlačovat, musí jakoby zkamenět, aby to vydržel a to si u sebe neumím představit, jít slepě za nějakým cílem, na nic se neohlížet. Určitě to jde, ale nevím jestli je pak člověk šťastný. Jsem přesvědčený, že pokud člověka neprovází smůla, může poctivou prací dosáhnout alespoň spokojenosti, když už ne přímo obrovského úspěchu (v umělecké činnosti určitě). Proto jsem rád, že jsem se během posledních let naučil slevovat ze svých tužeb, měnit cíle podle svých sil a nechovat se jako buldozer. Je mi třicet a mám se krásně, nic mě netrápí, jsem opravdu šťastný. I díky tomu, že klidně spím a zdá se mi jen o blbostech a ne o tom, co jsem komu provedl.”
O DIVADLE
“Divadlo je krásná věc, ale právě proto, že je to pohlcující svět sám pro sebe a je dobré si od něho někdy odpočinout. V Čechách je hodně divadel, které produkují strašnou spoustu premiér, snaží se ulapit diváka kvantitou a na kvalitu nezbývá čas ani peníze. Školy chrlí další a další herce, kteří nenajdou uplatnění, rozpočty divadel už jsou mnoho let stejné nebo se snižují a do toho pomalu odcházejí do důchodu zruční řemeslníci, technologové a malíři, kteří pracovali v divadelních dílnách a bavilo je to. Divadla se snaží konkurovat televizi nasazováním přiblblých konverzačních komedií, ale to mi přijde jako cesta do pekla. Divadlo má být dotovaná záležitost, která není pro každého a nemá se o to snažit. Obdivuji divadelní kulturu v německy mluvících zemích - jejich inscenace jsou živé, provokativní, aktuální a velmi odvážné. Vyvolávají bouře nevole i nadšení. U nás se dělá divadlo ještě pořád hodně konzervativní, i když i to se časem snad změní.
Pokud se povede divadelní představení, je to opravdu zázračná a magická věc. Ale samovolný zázrak to rozhodně není - za vším je spousta práce, vypětí a stresu.
O MÓDĚ
Myslím, že módní návrhářství je jedna z nejkrásnějších profesí - vytváříte věci, které mají lidem slušet, mají se v nich cítit dobře, mají se líbit...prostě samé hezké úkoly.
Co mě opravdu bavilo v módním světě oproti divadlu je, že se všichni spolupracovníci k sobě chovali hezky a profesionálně. Což v divadle není pravidlem. Tam jsou lidé mnohdy vypruzení, nechovají se k sobě slušně. Někdy musítě přesvědčovat a prosit, aby udělali to, za co jsou placení. Proto je práce u divadla občas ubíjející. V časopisech je hodně lidí najímána na jednotlivé zakázky a proto se nevytvoří klasické dusno a zlozvyky tak typické pro stálé zaměstnance - a na tomto principu zatím funguje většina divadel.
V jeden moment jsem se rozhodoval, jestli nemám přestat pro divadla pracovat. Měl jsem pohodlný život i dost peněz, možnost karierního postupu. Neudělal jsem to a dnes vím, že to bylo jednoznačně správné rozhodnutí. Když skončilo Yellow, mohl jsem se svobodně rozhodnout, co budu dělat. Měl jsem se kam vrátit, divadelní práce se ke mně dostává přirozenou cestou, nemusím o ni prosit. Bylo by mi i líto zahodit ta léta strávená na škole a vztahy, které si člověk vybuduje mezi režiséry, herci i dílnami. Stejně tak je mi ale teď líto toho, co jsem se všechno naučil v Yellow a ELLE a doufám, že se někdy k podobné práci ještě dostanu. Rozhodně to pro mě není uzavřená kapitola.
PROČ JSI TEDY Z ELLE ODEŠEL?
“Protože nevěřím lidem, kteří nyní stojí ve vedení vydavatelství. Po lidské stránce, ani po té profesionální. Časy se změnili - svět časopisů teď zažívá velkou krizi, trh je přesycen a bude určitě muset dojít k nějaké změně. Rozhodně si ale nemyslím, že cesta k cíli vede přes snižování kvality. Z průměru nikdy nevznikne nic dobrého. Mohl jsem vydržet, mohl jsem se tvářit, že schvaluji co se děje, mohl jsem si toho nevšímat a jen dělat svoji práci. Ale řekl jsem si, že ještě je snad čas na to něco změnit, neustrnout na jednom místě. Samozřejmě bylo moje rozhodování snadnější v tom, že nemám na sobě závislé děti a proto si můžu dovolit zariskovat - kdoví jak bych se k celé situaci postavil v pozici otce rodiny.
Bylo mi to líto, protože v ELLE a ve vydavatelství pracuje spousta mě milých lidí, které už teď nemám šanci tolik vídat, ale jinak jsem ani jednou svého rozhodnutí nezalitoval. Mám v tomhle vůči sobě čisté svědomí.
12.01.2010
Komentáře (0)
Vložte svůj komentář
Cyber Fox