Ne jen já, ale Ty!

Režisér Jiří Strach (*1973) natáčí film Santiniho jazyk o tom, že slovo v dnešním světě už nic neznamená. I o tom jsme mluvili. A mluvili jsme i o víře, lásce a svědomí...

Na rozhovor jste si odskočil od stříhání filmu Santiniho jazyk, který natáčíte podle předlohy Miloše Urbana...

Miloš Urban nepíše žádnou literaturu do vlaku, žádné románky pro děti. Jeho knihy vyžadují soustředění, vyžadují, abychom zapojili mozek. To je důvod, proč Santiniho jazyk bude můj první „dvojkový“ film. Možná ho nepoberou všichni, možná je téma příliš složité a filozofické, ale říkal jsem si, že po dvanácti letech, kdy točím především mainstream, si můžu dovolit udělat něco, co chci. Bez hlubšího přemýšlení, jestli to pobere i babička z Horní Dolní. Santiniho jazyk je film pro chytré lidi.

To je od vás odvážné. Když se podíváte na nejnavštěvovanější české filmy, musíte nabýt dojmu, že lidé moc přemýšlet nechtějí...

Jde o trend doby, ale takhle to bylo vždy. To až dnes milujeme Markétu Lazarovou, po čtyřiceti letech! Když šla v premiéře, všichni tvrdili, že je to propadák. Chodilo se spíš na Homolku a Tobolku. Dnes divák více inklinuje k jednoduchosti a přemýšlení ho zdržuje. Nedivím se tomu, každý má svých starostí dost. A když už si zaplatí lístek do kina, chce se odreagovat, a ne, aby si kvůli filmu byl nucen sáhnout do vlastního svědomí a aby nedej bože viděl vlastní chyby.

V jakém smyslu postihne svědomí Santiniho jazyk?

Nevím, jestli přímo útočí na svědomí. Santiniho jazyk odkazuje ke kultu Jana Nepomuckého, který mlčel. Když jeho dobu srovnáte s užvaněností dnešního světa, kdy stále někdo mluví a řeční, zjistíte, že slovo ztrácí hodnotu. Slovo přestalo být tělem. Přitom v mlčení je hodnota. Kdo zná křestanskou spiritualitu, ví, že dotek k Bohu nejde přes slova, ale přes mlčení. Protože nějaké věci zkrátka nevysvětlíte slovy, musí je zažít beze slov. Dnešní svět má tentenci vše vysvětlit či napsat. Tím dochází k určitým relativizacím slov. Ke ztrátě jejich hodnot. To je Santiniho jazyk. Ne že bychom si tedy nutně museli sáhnout do svědomí, ale přemýšlet o tom, jestli platí „mlčeti zlato“.

»„Některé věci musíte zažít beze slov.“«

Jak se vám natáčelo v kostelech?

Když pomlčím o technickém způsobu natáčení, jako katolík jsem energeticky vnímal sílu staveb a zároveň jejich nepotřebnost. Třeba kostel v Kladrubech je dnes spíše pomník bývalé zbožnosti. Přitom zdejší kostelní zdi stále žijí, cítil jsem, jak tam před lety seděl nějaký mnich, cítil jsem promodlené zdi... Dnes by tam klidně mohl být nějaký supermarket.

Proč je dnes tolik lidí, kteří tvrdí, že jsou ateisté? Nebo maximálně přiznají, že věří „v něco“, „ve vyšší sílu“...

I víra v to, že bůh není, je vlastně víra. Ale proč to tak je? Lidstvo je tak nabubřelé svou dokonalostí, tím jak jsme chytří, co všechno jsme dokázali bez cizí pomoci, že vznikl pocit, že Boha nepotřebujeme. Všimněte si, že poměrně velké konverze k Bohu přijdou v okamžiku, kdy se člověku něco dělo. Války, neštěstí, záplavy... Najednou přijde něco, co ještě nedokážeme zvládnout, kdy nás příroda přesáhne.

Není to pokrytecké?

Je to srabské. Když člověk chce, aby mu pánbůh pomáhal v okamžicích, kdy mu teče do bot, tak na něj nesmí zapomínat v momentech, kdy ho zdánlivě nepotřebuje. Měl by umět poděkovat i za to hezké, ne jen se dožadovat, aby nebylo to špatný. Když si člověk začne myslet, že je příliš chytrý, tak je v prdeli. Máme družice, umíme za pár hodin přeletět zeměkouli, umíme přečíst DNA a stvořit život... Člověk se vlastně sám stal stvořitelem. Ale bez vědomí, že je někdo všemohoucí a vševědoucí nad vámi, kdo vás přesahuje, ztrácíme pokoru. To se pak promítá do svědomí. Na semaforu je sice červená, ale nikdo se nekouká, tak přejdeme... Kdežto pánaboha se všichni báli až po smrti. Až pak přišel soud.

Jak vám pomáhá víra ve svědomí?

Vím, že je někdo pořád nade mnou. Nejsem ten Nr. 1, i kdybych byl největší egoista světa. Nejdřív je pánbůh a pak já. Jsem až ten druhý. To mě vede k sebereflexi v horizontu smrti a toho, co bude po smrti, i u věcí, které dělám, jak se chovám. Víra mi pomáhá udržet na uzdě vlastní hříšnost, která je lidská a přirozená. Vírou si kultivuji vlastní svědomí.

Kdy jste měl špatné svědomí?

Mám ho neustále. Čím víc si do svého života pustíte sebezpyt, tím víc objevujete šmouhy na sobě samém. Máme na to úžasnou věc: zpověď. Někomu by se mohlo zdát, že katolíci to mají jednoduché, vyzpovídají se a pak zase můžou dělat prasárny... Ale tak to není! Po zpovědi musíte udělat nějaké kroky proto, aby se hříchy neopakovaly. Ale myslím, že nefunguje anonymní zpověď přes mřížku, to je alibismus. Mám svého zpovědníka, což je vlastně takový můj psychoterapeut, který mě zná a zná i můj duchovní vývoj. Je těžké přijít ke zpovědi za pár měsíců znova a říct: „Už v tom zase lítám, zase jsem to nevydržel a dělám to a to...“ Přirozeně se takové situaci bráním.

Asi funguje i moment, kdy řeknete chybu nahlas...

Musíte nejdřív chybu přiznat, pak ji pojmenovat. Většina lidí by své chyby nikdy nechtěla přiznat, raději by si za ní v tichosti dala pár facek a zapomněla na ni. Ale víra vás nutí vše na sebe s lítostí říct.

»„Chybu si nejdříve musíte přiznat.“«

Zní to dobře, ale ta cesta k tomu musí být těžká. Přiznat vlastní chybu patří mezi vlastnosti, které moc lidí nemá.

Není to legrace. Ale podstupuji to dobrovolně, protože vím, že jde způsob, který funguje a čistí. Díky tomuto duševnímu nátlaku vím, že můžu být lepší člověk. A k čemu to je? Nevím...

Takovou otázku byste si neměl pokládat.

Spíš přemýšlím, jestli to v dnešní době má nějaký dopad, jestli to vůbec někdo ocení. Je to dobře ve vztahu k věčnosti.

Jste optimista?

Jo... I když už nejsem naivistický optimista, ale optimista-skeptik. Ale nikdy nebudu pesimista. Stále mám naději.

Jak je to s vírou a láskou? Co je to láska?

Láska je nejvíc! Jak píše sv. Pavel: víra, naděje a láska. Největší instance je láska. Nejen v partnerském vztahu, ale láska obecně. Láska k tradici, k lidem, k přírodě, ke všemu...

»„Největší instatnce je láska. Láska ke všemu.“«

Je pro vás důležité, aby vaše partnerka byla věřící?

Tak důležité to není, před mojí ženou jsem měl několik slečen, které věřící nebyly a vedli jsme o víře dlouhé debaty. Ale možná proto tam vždy byla nějaká disproporce. Víra v principu tím, jak nás vede k tomu, že ne já, ale bůh je hlavní, tak tento vzorec se promítá i do vztahů. Ne jen já, ale ten druhý. Je to nesobectví. A když to samé najdate v partnerovi, který si také říká „Ne já, ale Jiříček“, tak žijete pro toho druhého. Žijete v rovnováze. Tento princip se blbě potkává s mou profesí, kdy režisér je napoleon. Nemůžu si dovolit říct hercům: „Tak si to zahraj, jak chceš.“

Jak jste tedy vyřešil tohle dilema?

Je to prostě součást mé profese. Chci film udělat dobře, nejlépe, co to jde. Tím, že herce nenechám hrát jen tak, jak on chce, ale donutím ho, aby to zahrál podle mého nejlepšího svědomí, tak mu tím pomáhám k lepším výsledkům.

Co se stane, když se katolík zamiluje?

Člověk se zamilovává neustále. Jsem vlastně zamilovaný i do mužů. Prostě Pepíčka Somra nelze nemilovat, Ivana Trojana nelze nemilovat... Když znáte báječného člověka, tak ho přece musíte mít rád. Hranice mezi mít rád a milovat je tenká.

Může víra pomoci v dilematech lásky?

Víra není návod na dokonalost. Není to recept. Lidská duše je tak jedinečná, neopakovatelná a nezachytitelná, že ani víra nemůže poskytnout jednoznačný návod, jak se chovat. Spíš je důležité umět si věci pojmenovat a přiznat. Je potřeba si najít naplňování zamilovanosti, protože nevěra je naplňování našeho vlastního egoismu. Nestačí nám jedna dovolená ročně, nestačí nám škodovka, chceme mercedes, protože chci. Já chci, já chci, já chci! Láska je proto, abychom vykompenzovali svou ješitnost a egoismus.

KRISTÝNA MAZÁNKOVÁ

31.08.2010

Komentáře (0)

Tento materiál zatím nikdo nekomentoval.

Vložte svůj komentář