Jsem jenom interpret

Jako Jaruška v Menzelově Obsluhoval jsem anglického krále se vryla do paměti nejednoho chlapce a muže. Petra Hřebíčková, *1979, však nabízí daleko víc, což dokázala v dramatu Proměny, ale třeba i v komediální poloze ve filmu Muži v naději.

Jak se daří v roce, ve kterém nastane konec světa?

Daří se mi vlastně dobře. Mám pocit jako bych se víc nadechla a rozhlédla kolem sebe. Každého z nás, ať to přizná nebo ne, napadne ta otázka - co se bude dít? Nebo jestli se to už náhodou neděje. A podle mě se cosi děje. Naše Země začíná jít do extrémů. Ať už jsou to zemětřesení, potopy, mám pocit, že se planeta brání. Samozřejmě spoustu věcí nemám ujasněných, ani nemůžu a nechci propadat panice, ale myslím si, že bude dobré mít nějaké to malé políčko, zahrádku a naučit se něco vypěstovat. Jsme strašně závislí pouze na obchodní nabídce. Protože jestli to půjde cestou “pokroku”, kdy celý svět bude elektronický, tak cítím, že v nějaký moment se všechno musí vrátit k matičce Zemi. Hlavně my lidé.

Je dnes, v době moderních technologií a rychlého světa, herečka stejná jako před padesáti lety?

Herecká práce je jiná v tom, že nás pořád ve všem tlačí čas a finance. Jen několik z těch úspěšných, vydrží na vrcholu dlouho nebo celý život, jak tomu bylo kdysi. Navíc je spousta kolegů, kteří dostanou šanci, dostanou se nahoru, což pro veřejnost spočívá v tom, že se o něm píše, lidé ho poznávají, je obsazovaný, jenže rychle pak zanikne. Různých divadelních škol je daleko víc a herců a hereček je fakt hodně. A těch kvalitních mediálních možnosti se nějak projevit, prosadit je relativně málo. Pak jsme nucení dělat těch věcí strašně moc, abychom se uživili. A určitě je to na úkor kvality.
Samozřejmě, někdo v tom umí líp chodit, někdo hůř, ale když chcete dělat hlavně dobré divadlo naplno, je to těžké, plat je strašně malý.

»Jsme nucení dělat těch věcí strašně moc, abychom se uživili. A určitě je to na úkor kvality.«

Přesto je pro vás divadlo prioritou?

Zatím to tak cítím, dělám divadlo přes deset let. Bylo to to první, co jsem chtěla v herectví dokázat. Samozřejmě jsem ochutnala i film a určitě je minimum herců, kteří by nechtěli natočit dobrý film. Ten má úplně jiné kouzlo, je to velmi vzrušující práce. Ideál je mít v divadle tak tři premiéry do roka, které budou mít dobrou odezvu a za dobré peníze a do toho natočit aspoň jeden film ročně. Nebo teda aspoň jednou za dva roky.. a i kdyby se povedlo něco pěkného jednou za pět let, tak je to skvělé. Pro mě je důležité být v divadle, kde se cítím dobře, za které budu ráda kopat.

Nevadí vám, že jste vstoupila ve známost jako sexuální symbol?

Jo? Já tohle moc neřeším. Možná je to tím, že hodně inklinuju k divadlu a tam jsem měla různé role. Včetně hodně zajímavých postav, které nebyly založené na tom, že jsem blondýna. Tudíž tam nijak “netrpím”.
Co se týče filmu nebo televize, mrzí mě, že se vybírá převážně typově a podle toho jestli je ten člověk známý. Režiséři by asi oponovali, ale kolikrát mám pocit, že spíš takový “antityp”, protiklad obsazený do nějaké postavy by jí mohl dát víc než klasika podle zaběhaných klišé.

Režiséři u nás jsou líní hledat zajímavé kombinace herců a postav?

Nevím. Možná. Nedá se to zobecňovat. Jen znám spoustu skvělých herců a hereček, o které zatím žádný režisér nezavadil. Neměli to štěstí. Nebo jestli se nehodí na kameru, nevím. I když to je asi blbost, každý je zajímavý. Nebo jsou někteří herci obsazovaní často a já si říkám - proč? Je to bez koulí, charismatu. Zase jim třeba sluší kamera.

Jste z Moravy, studovala jste JAMU, cítíte nějaký rozdíl, oproti kolegům z Prahy?

Ty rozdíly můžou být znatelné třeba těsně po škole. Do Prahy jsem přišla po deseti letech práce a především ta formuje. Samozřejmě je to o nějakém základu, rozdíly jsou, ale nepoznáte kdo je “jamák” a kdo “damák”. Spíš než na místě zaleží na vedoucím ročníku. To je takový rodič herce. Ve studiu herectví se dotýkáte hodně citlivých věcí osobnosti. Někoho můžete nevhodným přístupem zablokovat, vzít víru v sebe a je po talentu.
Na JAMU nás míň pouštěli na mimoškolní projekty. Pod vedením Josefa Karlíka byl velký problém nebýt na jediné hodině. Žít divadlem bylo svaté.

»Žít divadlem bylo na JAMU svaté.«

Pověstná řevnivost mezi Prahou a Brnem vás nikdy nedostihla?

Nikdy jsem to nezažila na vlastní kůži. Spíš tak, že když jsem byla v Brně, slyšela jsem “Pražáci nás nemají rádi” a naopak. Trošku mi to připomíná starý vtip o tom, že jsou tři typy herectví - dobré, špatné a brněnské. Já to nevidím, asi protože mám to brněnské? :-) Ale zkoušela jsem po škole v Činoherním klubu, kde jsem dostala připomínku “.. to je to brněnské herectví”, ale nikdo mi to nikdy nevysvětlil. Takže osobně takový nadhled nemám, neumím to posoudit. V Praze je nejvíc možností. Už na škole máte často nějaké kšefty, víc se o vás ví, možná je v lecčems jednodušší se uplatnit než v Brně. Pokud je student dobrý, je logické a správné, že po něm režiséři sáhnou. Výhoda menší viditelnosti, menšího tlaku, včetně mediálního je větší soustředění na studium.

»“Brněnské herectví” - to mi nikdo nikdy nevysvětlil.«

Jiří Menzel a Tomáš Řehořek, režiséři vašich “startovacích” filmů. Jaké jsou mezi nimi rozdíly?

Studentský film versus profesionální film, štáb o pěti kamarádech a parta bláznů s bagetami ve spacácích versus desítky lidí na place, jasně daný čas a catering.
Proměny mě zaujaly hned. Ve Zlíně jsem pracovala a studenti nás herce oslovovali na své studentské projekty a já jsem byla ráda za každou malou zkušenost s kamerou, protože na školách tyhle možnosti zkrátka nejsou.
A když přišel Tomáš Řehořek, prvák, a řekl, že chce natočit celý film, tak jsem si v duchu říkala “chlapče, ty si dost věříš..”, ale vzhledem k tomu, že se choval velmi pokorně a byl seriozní, věděl, co chce, tak jsem na něj začala víc a víc koukat s otevřenou pusou. Pak mi poslal scénář, ano, opravdu CELÝ scénář filmu. Říkala jsem si, že má teda velkou odvahu, ale ten scénář se mi moc líbil. Moc mě to bavilo. Byla jsem nakonec šťastná, že mě oslovil. Určitě mě tehdy nenapadlo, že film půjde do distribuce.
Když jsem dělala ochotnické divadlo, byla to čistá radost. Na JAMU najednou zjistíte, že blbě mluvíte, blbě chodíte, není vás slyšet, začnete se příliš sledovat a hodnotit a pak vám několik let trvá, než všechny ty bloky odstraníte až jste zpět na té svobodné ale už ošlehané nule. U Tomáše bylo nejkrásnější mládí a obrovská vůle to dokázat. A tím nadšením a pílí nakazil i ostatní.

U Jiřího Menzela to rozhodování pro vás bylo jednodušší?

Naopak, hrozně jsem to řešila. Přesně kvůli tomu o jakou postavu jde. Pak jsem se rozhodla jak jsem se rozhodla, ale byla jsem krůček od toho, že do toho nepůjdu. Dnes už se tomu směju, tehdy jsem to brala strašně vážně.
Strach jsem měla hlavně proto, že první větší rolička ve filmu je pořád malá a byla hodně o tom. O tom svléknutí se. Líbilo se mi, že castingová agentura tehdy hledala herce i po oblastech a dokonce sami přijeli. Jiří Menzel hledá nové tváře.
Bylo riziko, že si mě lidi zaškatulkujou, že nemám problém s nahotou. Párkrát se mi stalo, že to použili proti mě. Po tom, co mě režisérská legenda, které jsem málem ze strachu řekla ne, pozve na kafe a hodinu mě vysvětluje jak by ta scéna měla vypadat a vyznívat, abych věděla do čeho opravdu jdu, mi někdo řekne: “Co tady děláš scény, vždyť ses před kamerou svlékla!” Ale to bylo jen jednou.

Jste spíš racionální nebo emoční člověk?

Nevím. Fakt nevím. Myslím, že spíš racionální. Ale samozřejmě jsou situace, kdy emoce vyplavou.

Kde máte kořeny?

Pořád je to Hodonín. Tam mám rodinu. Měla jsem krásné dětství. Silné a formující. Ale není to Hodonín sám o sobě. Ty kořeny jsou v té rodině. Je pravda, že se trošičku vytrhávám, protože žiju jinde, ale ještě jsem se definitivně nepřesadila. Ta vzdálenost od rodiny mě štve.

Máte z něčeho strach?

Já mám pořád strach. Jak jste se ptal na to emočno a racionálno, já zbytečně moc přemýšlím dopředu. Mám strach, abych neprošvihla osobní život. Je to na mě, samozřejmě.
Když se trošku odosobním, tak se bojím o tu naši Zemi. O vodu, o stromy, o trávu, ptáky. Čistě ze sobeckého hlediska, protože tohle všechno miluju. A my na to zapomínáme. Ale to se lusknutím prstů nezmění.

A jak se to změní?

Budeme muset být skromnější..

Ano, ale jak se donutíme k tomu být skromější? Osvětovou inscenací?

Přítel mě navedl na myšlenku udělat představení o návštěvě ufonů. Ti to vidí hezky z výšky (smích). Ne, jednou inscenací se nic nezmění. Může to být jen krůček, vzkaz, názor. A lidem můžu něco vzkazovat až ve chvíli, kdy budu vědět, že jsem dokázala začít především sama u sebe.
Obávám se, že bude potřeba velkých hrozeb. Může to být třeba některý z výkladů Mayského kalendáře..

Co se vám vybaví, když se řekne svědomí?

Vybaví se mi lež. Vybaví se mi pocit, kdy jsem někomu ublížila. Vybaví se mi strach a bolest v břiše, pokud to budu brát jako asociace. Je to velice důležitá chemická reakce v člověku, která ještě, jakš takš, udržuje morálku v nás a tím pádem ještě můžeme vedle sebe či spolu žít.
Někdo má víru v Boha a svědomí filtruje přes něj, má ho v něm, ale lidé můžou být morální i bez víry, právě pokud mají čisté svědomí, případně onu potřebu jej mít.

Vy sama jste se někdy dostala do střetu se svým svědomím?

Ano. V souvislosti se lží určitě. Bylo to jednou zásadně. Někdy se vybaví ten pocit špatného svědomí a vím, že už to nechci zažívat. Proto se snažím se do takových situací nedostávat.

V práci jste někdy uhnula z hodnot, které vyznáváte?

Jistě. Taky čekám co bude na fermanu. Bohužel, sama se neobsazuju.. :-) Ale pořád mám možnost svobodné volby. Kdybych věděla, že Švandovo divadlo je spolek nácků nebo se tam dělá divadlo, které se mi nelíbí, tak tam nebudu. Taky jsem měla problem s tím, jít do seriálu, ale nakonec ta zkušenost byla dobrá. Rozhodně neuhýbám tak, aby to zasáhlo právě svědomí. Ráda zkouším nové věci. I v profesi se pořád učím. Častěji musím dělat důležitá rozhodnutí a někdy chybuju. Je to v pořádku, pokud se z těch chyb dokážu poučit. Raději hodnotím po zkušenosti, než před ní.
Ano, někdy uhýbám. A je to i tím, že jsem herečka. Nemám v hlavě jasnou vizi, promyšlené představení, schopnost sehnat peníze. Jsem jenom interpret.

TOMÁŠ BERAN

16.04.2012

Komentáře (0)

Tento materiál zatím nikdo nekomentoval.

Vložte svůj komentář