Možná i proto jsem z našeho setkání cítila nervozitu. Říkala jsem si, na co se vás já, holka z Jablonce, budu ptát...
Vy jste z Jablonce?! Jablonec, konkrétně Lučany nad Nisou jsou mé dětství! Tehdy se kupovaly chalupy po odsunutých sudetských Němcích. Za stokoruny, což je dobré si připomínat. Sehnali jsme asi za osm set obrovský, vybydlený statek na kopci s výhledem na Černou Studnici. Mám to tam rád – Lučany, Liberec, Jablonec, Ještěd, Černá Studnice, Bramberk... Jizerky jsou drsné, silné hory, ale úchvatné. Když jsem ta místa navštívil po letech a viděl plešaté vrcholky, bez stromů, udělalo se mi zle.
Jaké máte na tu dobu vzpomínky?
Díky tomu, že špatné se gumují, jenom báječné. Jestli z dětství na něco vzpomínám opravdu s láskou, tak na Jizerské hory. Triangulační rozhledny, letní bouřky, spousta malin, hub, spaní na seně... no ano, byl komunismus. Ale to jsem v osmi letech tolik nevnímal. Když jsem jako malej přišel do Lučan, ještě fungovaly mačkárny korálků. Jsou tam pořád?
Zůstalo jen pár malých firem, které se snaží udržet...
Dřív měla každá chalupa na plotech skleněné koule, cestičky vysypané úlomky skla... Často jsem se chodil dívat, jak se korálky vyrábí, jak se ze skla mačkají taková malá zvířátka. Mnoho zážitků mám spojených s tetičkou Marií, která mě v podstatě vychovala, protože máma se rozvedla, byla hodně zaměstnaná a neměla na mě tolik času. Tetička Marie se o mě starala jako o správného jedináčka, rozmazlovala mě. Byla člověk odpouštějící, čehož jsem jako dítě dost zneužíval.
Netoužil jste jako dítě po sourozencích?
Snil jsem o starším bratrovi, aby mě chránil před většími kluky, kteří mi ve škole ubližovali. Žili jsme na rozhraní Žižkova a Vinohrad. Žižkov byl plný grázlů, Vinohrady plné jedináčků. Hrozně jsem chtěl mít sourozence a říkat: „Počkej, až přijde můj brácha.“ Když jsem dospěl, zjistil jsem, že mám z otcovy strany dvě sestry. Ale to už jsem se dokázal ubránit sám.
Co vás v poslední době nejvíc baví?
Baví mě skoro všechno, ale je to tím, že se vyhýbám věcem, které mě nebaví. Dokonce i práce na seriálu mě baví, což jsem celkem nepředpokládal.
»„Vyhýbám se věcem, které mě nebaví.“«
Když jste si myslel, že vás to nebude bavit, proč jste roli v Zázracích života vzal?
Chtěl jsem to zkusit. Řekl jsem si, že jestli mě natáčení hodně otráví – což se ještě stále může stát – tak skončím i kdybych se měl nechat zbavit svéprávnosti. Ale zatím mě těší se s tímhle žánrem pasovat, i když to není jednoduché, práce na seriálu někdy připomíná spíš masovou výrobu. Aby se tím tempem člověk nenechal semlít, musí se vzpírat, bránit se a snažit.
»„Musíme se vzpírat, bránit a snažit.“«
Každý by se měl snažit dělat věci poctivě.
Jednou jsem kdesi četl, že svědomitost úzce souvisí se svědomím. Mimo jiné to spočívá v tom, že se člověk snaží dělat svou práci pořádně, i když se nikdo nekouká. To je u herců vyloučené, na nás se ostatní dívají pořád. Už proto bychom měli svou práci dělat pořádně vždycky.
Co pro vás znamená svědomí?
Svědomí je věc individuelní a jeho hranice má každý položené jinde. Pro někoho může být svědomí pouhou zbabělostí, někdo zas vynaloží všechnu svou odvahu, aby si udržel svědomí čisté. Čisté svědomí jedněch se stává špatným svědomím druhých, kteří se pak často snaží ty první znemožnit. O svědomí byly napsány spousty knih a vy po mně chcete abych se k němu vyjádřil pár větami. To si na svědomí nevezmu.
A vůbec, kde se vzala představa, že lidé ze zábavního průmyslu mají na kdeco vyslovovat své názory. Podle mě je to zcestné. Když má zpěvák či herec dost práce, nemá čas se vzdělávat. A kdo nemá čas se vzdělávat, tak nemá co do něčeho kecat.
Pocházíte ze slavné herecké rodiny. Bylo u vás tedy jasné, že budete směřovat k uměleckým činnostem?
Základem mnoha lidských dovedností byla právě generační kontunuita. Když otec předal statek synovi, tak se dílo zvelebovalo... Myslím tedy, že jednou z věcí, která by se měla respektovat, jsou i herecké rody. Potomci to sice mohou mít těžké, když zakladatel rodu je nejslavnější, ale návaznost funguje.
Chtěl byste, aby i vaši synové se věnovali herectví?
Svým způsobem se v kulturní sféře pohybují, ale herci se z nich nestali, čemuž jsem rád. Herectví není svobodné povolání.
»„Herectví není svobobné povolání.“«
V čem?
Musíte trpělivě čekat, až vám někdo předhodí kost jako psovi, nebo o ni takzvaně žebráte, lísáte se. To, že jsem nechtěl čekat ani žebrat, mě vedlo k dalším aktivitám, díky kterým si sám můžu dávat práci a zachránit se před nudou. Ale především vás vše, co děláte, musí zajímat. To je, jak říká latinské přísloví "conditio sine qua non", čili "bez toho to nejde".
V tom mají umělecké profese výhodu.
Hraní může taky být ohromná nuda a otročina. I do divadla se dá chodit jako na úřad a jen čekat, až skončí pracovní doba. Mně se to naštěstí v poslední dobou nestává.
Váš strýček byl slavný básník Jiří Orten. Jak je na tom podle vás poezie dnes?
Vychází záplava knih a je prakticky nemožné se v nich orientovat, natož je zkonzumovat. Ale pokud budou lidé ochotní poezii psát, tak se určitě najdou i lidé, kteří ji budou číst.
Spoustu lidí mluví v souvislosti s internetem o konci tištěných knih, novin a časopisů.
Asi to tak má být. Já jsem staromilec, zůstanu věrný tištěným knihám. Občas načítám tzv. mluvící knihy. Dost lidí si dnes pouští knihu, když jedou autem, protože jinak nemají čas číst. Tyhle audioknihy nejsou špatný nápad – důležité je, že se literatura nějakým způsobem dostane ke konzumentovi. Je totiž jedno, na jakém je médiu, podstatné je, jaká je to literatura.
Jakou knihu jste si naposledy pořídil?
Zrovna před chvílí jsem si z nostalgie koupil v antikvariátu knížku Dějiny pijáctví. Třeba se tam píše i o mně. Skončil jsem s alkoholem před drahně lety, ale nějaké malé místečko v dějinách pijáctví bych si zasloužil.
Jednou z her, kterou jste režíroval, je Nahniličko...
Nahniličko aneb poněkud dojatý je hra, která se hraje od roku 1994. Neuvěřitelné. Napsal ji Honza Kraus asi za týden na své chalupě ve společnosti Johnnyho Walkera. Tehdy jsme si říkali, že budeme frajeři, když dáme dohromady čtyřicet repríz. Už jich bylo kolem pěti set.
Lidé se u téhle hry smějí, až brečí smíchy. Kdy jste se zasmál tak, že jste brečel smíchy?
To jsou krásné okamžiky! Já se směju, kdykoliv je příležitost. Ty se i teď najdou, i když mám dojem, že ubývají. Možná to bude tím, že jsem se už dlouho nebyl na nic podívat. Vzpomínám si na velkolepé záchvaty smíchu z mládí. Ivan Vyskočil pořádal své večery v Redutě, nebo Ypsilonka, tam jsem pochopil, proč se říká umřít smíchy. Jednou jsem se při představení zhroutil ze sedadla na zem a po čtyřech lezl k ústřednímu topení, abych se po něm vysápal nahoru a popadl dech. Vlastně umřít smíchy, by nebyl špatný konec.
KRISTÝNA MAZÁNKOVÁ
30.08.2010
Crider | 15.02.2022 | 01:13