Divadlo je nejisté..

Režisér, dramatik a moderátor Jiří Havelka (*1980), jehož doménou je improvizace, působí v civilu velmi věcně, až akademicky. A snad i proto, že povede katedru alternativního a loutkového divadla na DAMU, měl trpělivost i se mnou..

Má v dnešní době vůbec smysl dělat věci tzv. alternativně, když doba je tak rychlá a cynická a všechno už tady bylo?

Znivelizování určitých hodnocení a hledisek určitě probíhá. Internet umožnil sdílení všeho se všemi, což není nic nového. Dnes je směšné vedle vážného, hodnotné vedle banálního k nerozeznání. Po umělecké stránce všechno prošlo tolika otočeními naruby a zpět, že třeba když si prdnu, tak i to je umění. Pokud to za umění prohlásím. Asi by to bylo něco mezi happenigem a pouliční divadelní instalací. Vždycky od toho můžu odstoupit a říct o čemkoli, že je to záměr.
A tím, že se dějinné cykly opakují a v umění dnes extrémně rychle, tak je vlastně všechno retro, retro retra, všechno je citace něčeho, všechno je post post post a těžko se v tom orientuje. Hodnotový žebříček se pak hledá těžko. Ale to všechno asi nemůže mít vliv na osobní důvod, proč to děláte. Ten musí stát sám o sobě, bez ohledu na okolí. Navíc nikdo neví, co to znamená alternativně....

A ten váš důvod, který vás pudí k tomu dělat autorské divadlo způsobem, kterým ho děláte?

Nějak je mi to dané. Jako nejzákladnější substanci divadla beru asi hravost. A vlastně nejen divadla – hra jako jediný možný způsob poznávání světa. Ne tak, že všechno je možné a všechno se může. Ne cochcárna, kdy improvizace znamená, že dovoleno je vše a vlastně každý může improvizovat. To ne. ale hra jako počátek. Myslím, že je nějak zakódovaná v naší existenci. Hra je DNA. Proto asi divadlo. Autorské neautorské, interpretační neinterpretační, alternativní, tradiční, je to vlastně jedno. Když se podíváte na Dejvické divadlo, tak ty věci tam jsou na první vjem tradiční a činoherní a na druhý zjistíte, že jsou daleko alternativnější než na tzv. experimentálních scénách... Alternativní je osobní postoj, ne měřící jednotka.
Význam samozřejmě mají i ty obyčejné důvody. Divadlo je kolektivní věc a bytí pospolu a vytváření čehosi z ničeho a ze sebe, skrze a díky lidem samotným, to je prostě skvělý. Divadelní zkouška je naprosto jedinečný fenomén – nesrovnatelný s malířstvím, sochařstvím nebo i filmem. Divadelní zkouška bude podstatným důvodem, proč mě divadlo tak zajímá.

Tedy cesta je tím cílem?

Ano, ta procesuálnost. Často se říká, že průběh je důležitější než výsledek. Ale zase nejde popřít myšlenku díla samotného. Není mi jedno, jaké a o čem to je. Ale ten proces, skrze improvizaci, to tahání zákoutí z lidí, to setkávání s neustálou nejistotou, s náhodou, nepředvídatelností, nečekaností, to stavění inscenace samotné, je podstatnější. Konkrétní představení je pak to, s čím se potká divák, společné završení.
Pomíjím teď kabarety s VOSTO5kou, kde jde skutečně jen o čistou improvizaci, samotný proces a kontakt s divákem tady a teď, nic se nezkouší, nikdo nic neví, všichni jsme ve stejném proudu řeky a topíme se. Je to krajní případ neukončenosti, procesuálnosti, neustálého hledání a stavění ve stejný moment.

V jaké době to ve vás vzniklo?

To je navázáno na gymnázium v Jihlavě. Já dělal spíš sport a jiné věci a pak jsme se v druháku sešli čtyři kluci v divadelním souboru Hobit, který tam založil češtinář Krásenský, protože slyšel jednu svou studentku číst Gluma z Pána prstenů a byl z toho tak nadšený, že si řekl, že z toho udělá představení. My jsme se tam přihlásili, všichni bez jakékoli zkušenosti, udělali jsme toho Hobita a tam to někde začalo. Myslím, že právě to domlouvání, zkoušení, ta pospolitost, odezva z hlediště, to člověka hned vcuclo.
Začali jsme pak pořádat festival dokumentu, besedy, točit amatérské filmečky, prostě to nějak bylo ve vzduchu. A potkali jsme se i generačně. Většina z nás pak vystudovala umělecké školy.

Jste senzitivní, kreativní člověk. Zůstává ve vás trocha hospodského hrubiána? Máte nějaké typicky mužské koníčky? Nějakou protiváhu ke světu, ve kterém se pohybujete?

Myslím, že nic konkrétně mužsky zacíleného v tom vášnivém slova smyslu. Nejsem moc schopen oddělit pracovní a osobní aktivitu. Ale mám rád vodní, větrné sporty. Nejmíň jednou za rok mám potřebu vyrazit na surf nebo na kite. Vždycky když někde fouká, mrzí mě, že tam nejsem. Udělal jsem i představení “Kam vítr, tam pláž” o surfařích na pláži, takže ono se to prostě dost propojuje.

»Mám rád stará auta. Mám Volvo 240. To je taky můj koníček, ale nerozumím tomu tak, že bych si uměl sám vyměnit silentbloky.
«

Pocházíte z Jihlavy. Nechalo na vás to pomezí mezi Moravou a Čechy nějaké stopy?

O tom jsem docela přemýšlel. Jak se tak člověk potkává s některými lidmi, kteří jsou třeba inspirativnější než jiní, nebo prostě vidí přicházet nové a nové studenty, tak zjistí, že všichni jsou nějak ovlivněni místem, odkud pocházejí, že existují taková hnízda po republice. Třeba oblast kolem Hranic na Moravě dává světu improvizátory a dada hravé a vtipné lidi, něco jiného je ostravská scéna, která je o poznání temnější, ale hravost a podivný humor si zachovává, Jeseník nebo Sudety jsou taky něco úplně jiného, mysteriózní, spiritistický, temný styl...
Ale u Jihlavy to nejsem schopen posoudit, chybí mi odstup, ale určitě bude mít Vysočina také svoje...
Přes slivovici a víno je mi bližší Morava, než Čechy a pivo. Ale piju oboje..

A film jako takový vás neláká?

Film mě láká. Nebo spíš baví. Přijímačky jsem dělal hned z gymplu zároveň na divadelní i filmovou fakultu a pak jsem to zkoušel ještě jednou, někdy ve třeťáku na DAMU a tam jsem postoupil až k závěrečnému pohovoru, kde jsem ale obdržel nulový počet. Tak nevím, film mě láká, ale zatím hlavně jako diváka.

A kdybyste si sám napsal scénář?

S psaním mám problém. U počítače mě to bolí. Když jsem s lidmi při zkoušce, jde to hned, všechno se mi rychle samo ujasňuje, charaktery, věty, téma... Často si říkám “..to by byl zajímavý film” a pak se snažím to převést na divadlo. Jako takový specifický druh filmové imaginace na divadle. Ale možná by to naopak vůbec nefungovalo. Často se někomu líbí naše inscenace a chtěl by ji udělat jako film, pak se to táhne, nevyvíjí a usne to, tak už jsem opatrnější na výdej energie tímto směrem. I samotný princip médií jako film, televize je tak komplikovaný, s tolika převodníky, ale na divadle si něco vymyslím, začnu zkoušet a je to hotové ještě v době, kdy to ve mě žije.

Jak moc je pro vás důležitá samotná komunita, která vás obklopuje?

Jsou různé úrovně. Jednak u konkrétního představení, kdy se musíte na několik měsíců sžít s lidmi a je to kus vašeho života, pak to odeznívá a kolikrát jsem překvapený, jak třeba po roce je to pryč anebo to naopak přetrvá. Pak jsou takové dlouhoděbější stabilnější okruhy, které se vytvořily jednak na gymplu a pak s VOSTO5kou. To jsou pro mě zásadní lidé.

Co se vám vybaví, když se řekně svědomí?

»Vybaví se mi ty stavy, kdy je něco se svědomím v konfliktu. Ty morální kocoviny. Stažený žaludek po něčem, o čem víte, že jste neudělal správně. Svědomí u mě funguje. To fyzické neblaho je pak velké.

«

Je něco zásadního, co chystáte, na co se těšíte??

Těším se na vedení Katedry alternativního a loutkového divadla na Damu. Měl jsem nejdřív trochu strach, že to bude příliš mnoho administrativy, ale zatím je to překvapivě kreativní. Scházíme se a vymýšlíme změny, posuny, strategie nebo principy, jak vlastně učit něco takového jako je divadlo. Napojovat se na nové lidi a být v užším kontaktu se studenty je hrozně obživné i pro mně samotného. Je to dobrý motor k novým věcem a pohledům.
Pak se dost těším na hru o Pérákovi, jediném českém superhrdinovi z doby Protektorátu, který se stal jakýmsi městským mýtem. Plánuju to už dlouho a pořád to nevycházelo, nebyly peníze a prostor a do žádného divadla se to moc nehodilo, protože by se tam mělo dost skákat. Teď to snad vypadá, že ho pod hlavičkou VOSTO5ky budeme realizovat v Meet Factory.

Taková kombinace protektorátu a nového cirkusu?

Ano, ale tady ten nový cirkus vychází přímo z tématu, Pérák prostě skákal na pérech připevněných na nohách, takže ta akrobacie není jen něco ozvláštňujícího... Měl by to být mystifikace postavená na pilířích reality. Vycházíme ze skutečných postav, ale posouváme vše do komiksové nadsázky. Takový civilní komiks.
Premiéra by měla být v rámci Čtyř plus čtyř dnů v pohybu, v říjnu. Ale jestli se to stihne a podaří, to je nejisté. Divadlo je zkrátka nejisté..

TOMÁŠ BERAN, červenec 2011

07.08.2011

Komentáře (0)

Tento materiál zatím nikdo nekomentoval.

Vložte svůj komentář