Ďábelské mámení

Martha Issová (*1981) si dovede vybírat skvělé projekty, ve kterých září. Není divu, že je jednou z nejlepších hereček nové generace...

Poslední film, ve kterém jste se objevila, je Mamas&Papas režisérky Alice Nellis. V čem bylo tohle natáčení neobvyklé?

Film měl svůj scénář, ale herci navzájem své role neznali a museli reagovat až před kamerou. Nikdy předtím jsem podobný styl natáčení nezažila. Myslím, že takový risk se Alici vyplatil, protože jsme byli mnohem ostražitější a živější v reakcích. Museli jsme reagovat v danou chvíli, tak jako v životě.

Nebylo to spíš stresující?

Věděli jsme, kam se máme dostat, jen styl práce byl rozdílný než u jiných filmů. A že by mě to stresovalo? To vůbec ne, bavilo mě to! Podobným způsobem jsme zkoušeli v Dejvickém divadle hru Modrovous. Také jsme měli jen pevný tvar výsledku, a zkoušky probíhaly formou improvizace.

Dá se improvizace naučit?

Podle mně se naučit nedá, alespoň ne v tom smyslu, že by mě někdo naučil, co dělat a co říkat, ale dá se naučit to, co improvizaci nejvíc brání, třeba odstraňování bloků. Každý může pracovat na tom, aby improvizaci ovládal.

Jednou jste prohlásila, že jste stydlivá. Nějaká změna?

To se nezmění! Já se ale nestydím, když hraji představení. Stydím se, když někde vystupuji za sebe. Hraní je pro mě terapie, protože když hraji, tak vlastně nevystupuji za sebe. O to víc je ale těžší improvizace, protože při rychlých reakcích čerpáte především ze sebe.

»„Hraní je pro mě terapie.“«

Může se tedy smazat rozdíl mezi tím, co jste vy sama a co je role?

U improvizace z větší části čerpám ze sebe, ze svých zážitků. Proto mám improvizaci tak ráda, mám při ní pocit, že se začíná otevírat podvědomí, které mi otevře mé já. Ale s prolínáním rolí do reálného života jsem nikdy problém neměla a nikdy se mi to nedělo.

Vážně ne?

Někdy se vás role dotýká nebo s ní jste provázaná, ale snažím se to úplně oddělovat.

Jak vnímáte ženství?

Má mnoho podob, stejně jako každá žena má mnoho podob. Právě mateřství je pro ženu velký zlom, který otevírá nové podoby ženství, které já zatím ještě nevnímám. Ženství je krásné, stejně jako mužství.

Kdy se nejvíc cítíte jako žena?

S Jakubem! V ženskosti mi pomahá i hraní. Nikdy jsem nebyla typ ženy samice, i když ji v sobě mám. Díky hraní v sobě můžu objevit nové barvy a odstíny sebe samé, které v běžném životě nepoužívám nebo na ně zapomínám. A to je důvod, proč mě nikdy tahle práce nepřestane fascinovat.

»„Objevuji nové odstíny a barvy sebe samé.“«

Co vás teď nejvíc zaměstnává?

Vždycky mě zaměstnává zrovna to nejaktuálnější, snažím se své práci věnovat na maximum. Teď šlo o představení Modrovous v Dejvickém divadle.

O čem Modrovous – v pojetí Dejvického divadla – je?

Přesně o tom, o čem jsme mluvili: o pojetí ženského a mužského světa. O vztazích mezi ženami a muži.

Původní předloha Modrovouse vykládá o tom, jak je žena naivní, ale i vypočítavá.

Byl nám inspirací starý japonský příběh o Modrovousovi, což byl bohatý a úspěšný muž s modrými vousy, který se často se ženil. A jeho ženy záhadně mizely. Přesto se nacházely nové a nové ženy, které Modrovous přitahoval svým tajemstvím. Příběh je o jeho další ženě, která po Modrovousově odjezdu otevře zapovězené dveře do tajné komnaty, kde najde ty mrtvé ženy. V tu chvíli se klíč zabarví krví a Modrovous zjistí, co provedla. Nakonec ho ale ona svou rafinovaností přelstí a přivolá své bratry, které Modrovouse zabijí.

Takže na divadelních prknech teče krev?

Neteče! Tento námět jsme si vzali jen jako inspiraci. Vraždy a zabíjení vnímáme ve vztahovém kontextu. Vražda je symbolickou metaforou pro vraždu, kterou člověk páchá na druhém třeba tím, že ho vydírá svými každodenními nároky a podmínkami.

Problém je, že hodně lidí tyto vraždy nevnímá. Vy je vidíte?

Myslím, že tuhle schopnost mám. Tedy spíš na ní pracuji. Je to jediná možnost, když člověk chce, aby partnerský vztah fungoval. Je nutné se na sebe dívat tak, abych dokázala být objektivní a říct: „Tohle je hnusné, co děláš. Změň to!“

Zdá se, že vám tahle taktika vychází. Se svým partnerem, Jakubem Prachařem, tvoříte stabilní pár.

Žádný vztah není dokonalý. Funguje to tak, že nejdřív přijde první stav zamilovanosti, kdy potkáte někoho, s kým zafunguje jistá chemie, a když tenhle prvotní stav odejde a vy v tom momentě zjistíte, že jste narazili na člověka, kterého můžete mít ráda, že si ho můžete vážit pro jeho postoje, činy, náhledy na věc, tak potom začíná ten pravý vztah. Ale nefunguje samospádem. Vyžaduje velkou míru tolerance a pochopení. O vztah se musí pečovat.

Jak?

Snažit se vymýšlet věci, které vás společně uspokojují, snažit se být velkorysý. Velkorysost je ideální cesta.

Při popisu hry Modrovous jste zmínila i ženskou zvědavost...

Taky na ni v Modrovousovi dojedu!

Jste vy sama zvědavá?

Jsem. Zvědavost může mít mnoho podob. Někdo může být zvědavý na to, co dělají ostatní, někdo je zvědavý, kam se dostane, někdo je zvědavý na práci v divadle, na to, co roste venku v lese...

Myslela jsem ženskou zvědavost...

Znám ji také, ale jen ve chvíli, kdy dostanu impulz k tomu být podezřívavá. Ale nenávidím ji u sebe. K ničemu dobrému není. Na vše, co vychází ze ženské zvědavosti, bychom se všechny měly vykašlat. Tedy pokud jsme s člověkem, se kterým máme hezký vztah a máme ho rády. Ale... ženská zvědavost je ďábelské mámení.

KRISTÝNA MAZÁNKOVÁ

31.08.2010

Komentáře (0)

Tento materiál zatím nikdo nekomentoval.

Vložte svůj komentář