Aspoň jsem to zkusil..!!
Muž mnoha povolání a mnoha rolí. Muž, na něhož je tolik názorů, kolik je lidí. Ať je jaký je, mám ho rád. Minimálně za několik postav na divadle a ve filmu. V ten den, kdy mě Tomáš Töpfer (*1951) vzal na ryby, bylo už cítit jaro. Ale na Slapech byly břehy ještě promrzlé. Jakoby se do těch hliníkových stoliček, v nichž jsme seděli, přenesla část zimy z tragédie u Smolenska. Ten den jí od rána byla plná média.
Po Ladislavu Chudíkovi chtěly babičky operace. Stává se vám, že s vámi lidé mluví jako s četníkem Arazímem, jakoby to nebyla jen role? Jakou vlastně máte, jako herec, zpětnou vazbu?
Vždycky v divadle. Televizi, nebo biják děláte “na plech”, nebo nějakou elektroniku. Potkávají mě lidé a říkají ‘..to jste mu to včera jako pěkně dal!’, v tom seriálu! Povídám ‘nevím co jsem řekl, protože to co jste viděli, jsem točil před dvěma lety..’.
A bezprostřední kontakt, nebo dokonce zápas, boj o diváka a o jeho přízeň slyšíte na vlastní uši jenom na jevišti, jinde ne. Divadlo je nenahraditelné, protože ti, kteří přijdou, mají určitou lenost, ale chtěli za vámi přijít a chtějí prožít nějakou chvíli společně. Divadlo je úžasné proto, že v jeden okamžik se čtyřista lidí zasměje, nebo v jiný okamžik je čtyřista lidí dojato. Při stejné pointě stejného vtipu zareagují a ona ta sdílená radost je dvojnásobná, v tomto případě čtyřsetnásobná. Žádný televizní přenos nikdy nemůže zachytit kompletní divadelní představení, tenhle aspekt tam chybí. Proto jsou taky divadelní řady dělané do kulata. Jako staré divadelní amfiteátry. Ne proto, aby diváci ze všech míst dobře viděli, ale aby se viděli navzájem. A nebo se přinejmenším cítili, v té tmě.
Ale k té zpětné vazbě.. Taky jsem hrál vraha! To souvisí s věčnou laickou otázkou - ‘Opravdu jste chtěl toho člověka zabít? Jste opravdu taková svině?’ Nebo opačně, jste opravdu takovej dobrák, pohodář? Dopracovat se k tomu, že vám někdo řekne ‘vždyť vy jste vlastně vůbec nic nehrál, to bylo vlastně o vás’, to trvá někdy třicet čtyřicet let, než se k tomu propracujete. Že přesvědčíte diváka, že jste to vlastně vy.
A ta největší pochvala je ‘Vy jste vlastně nic nehrál, viďte? Nebylo vidět žádný úsilí..’. To je jako když gymnasta přijde k bradlům, udělá několik veletočů a všechno je bezva a jen ve chvíli kdy nedohmátne a upadne je vidět, jak je to komplikované a těžké. Když mu to jde, máte pocit, že je to snadné a krásné, prostě pic pic, to by mohl svést každý. Ale ta léta dřiny za tím, jak říká to klišé, by ani neměla být vidět. Protože ten výsledek je přece ladný a krásný.
Ono je to s herectvím jako s každou profesí. Proč by na tom mělo být vidět nějaké úsilí? To je přece krásné. I když i odborné komise hodnotí herecký výkon podle počtu kapek potu a intezity hlasového projevu a řeknou ‘to byl herecký výkon, ten byl spocený..!’.
A bezprostřední kontakt, nebo dokonce zápas, boj o diváka a o jeho přízeň slyšíte na vlastní uši jenom na jevišti, jinde ne. Divadlo je nenahraditelné, protože ti, kteří přijdou, mají určitou lenost, ale chtěli za vámi přijít a chtějí prožít nějakou chvíli společně. Divadlo je úžasné proto, že v jeden okamžik se čtyřista lidí zasměje, nebo v jiný okamžik je čtyřista lidí dojato. Při stejné pointě stejného vtipu zareagují a ona ta sdílená radost je dvojnásobná, v tomto případě čtyřsetnásobná. Žádný televizní přenos nikdy nemůže zachytit kompletní divadelní představení, tenhle aspekt tam chybí. Proto jsou taky divadelní řady dělané do kulata. Jako staré divadelní amfiteátry. Ne proto, aby diváci ze všech míst dobře viděli, ale aby se viděli navzájem. A nebo se přinejmenším cítili, v té tmě.
Ale k té zpětné vazbě.. Taky jsem hrál vraha! To souvisí s věčnou laickou otázkou - ‘Opravdu jste chtěl toho člověka zabít? Jste opravdu taková svině?’ Nebo opačně, jste opravdu takovej dobrák, pohodář? Dopracovat se k tomu, že vám někdo řekne ‘vždyť vy jste vlastně vůbec nic nehrál, to bylo vlastně o vás’, to trvá někdy třicet čtyřicet let, než se k tomu propracujete. Že přesvědčíte diváka, že jste to vlastně vy.
A ta největší pochvala je ‘Vy jste vlastně nic nehrál, viďte? Nebylo vidět žádný úsilí..’. To je jako když gymnasta přijde k bradlům, udělá několik veletočů a všechno je bezva a jen ve chvíli kdy nedohmátne a upadne je vidět, jak je to komplikované a těžké. Když mu to jde, máte pocit, že je to snadné a krásné, prostě pic pic, to by mohl svést každý. Ale ta léta dřiny za tím, jak říká to klišé, by ani neměla být vidět. Protože ten výsledek je přece ladný a krásný.
Ono je to s herectvím jako s každou profesí. Proč by na tom mělo být vidět nějaké úsilí? To je přece krásné. I když i odborné komise hodnotí herecký výkon podle počtu kapek potu a intezity hlasového projevu a řeknou ‘to byl herecký výkon, ten byl spocený..!’.
Jak se díváte na bulvární propírání umělců za své postoje v minulém režimu?
Docela zajímavé téma. A to neznamená, že je bulvární. Lidé by rádi připsali hercům ctnosti i nectnosti, které mají sami a chtěli by od nich mravní a morální čistotu. Takové to svědomí národa. Že třeba nikdy nespolupracovali na filmu s tematikou tehdejšího režimu. A klidně vám to vyčítají lidé, kteří bez skrupulí chodili k volbám a volili kandidáty Národní fronty a vystudovali díky tomu, že tatínek byl ve straně a oni byli v SSM a žili ten přikrčený život jak jsme ho žili my všichni. Někdo se na tom režimu podílel aktivně, někdo pasivně a někdo jako já, kličkoval, aby se nemusel zaplést. A pak vám řeknou ‘..vy jste hrál v Nemocnici na kraji města nějakýho svazáka..!’. Říkám ‘nó, jiní tam hráli doktory.. Copak já jsem byl svazák? Vy jste byli v SSM, já ne! Já tam nikdy nevstoupil..’. A když mě řekli, že můžu jít do angažmá v Praze pokud vstoupím do komunistické strany, tak jsem bez váhání odešel do Ostravy. Svědomí mám čisté. Ale to neznamená, že jsem byl statečný člověk. Já jsem se tak bál! Jako mnoho jiných, kteří to nepřiznali. Oni byli tak bezvýznamní, že si jich STB třeba vůbec nevšimla. Na mě vedli dvaadvacet let svazek. Jako na nepřátelskou osobu. Krčil jsem se jak jsem mohl, jen abych se nezapletl s těmi fízly.
»Svědomí mám čisté. Ale to neznamená, že jsem byl statečný člověk.«
To mi připomíná, jak o vás a o Jiřím Schmitzerovi psali, že existuje svazek o tom, jak jste chystali pumový útok na Husáka..
Ale to vůbec nikde v žádném svazku není. To vymyslel Deník Šíp, jedna paní povídala, že támhle slyšela tamtoho.. Samozřejmě, že jsme si se Schmitzerem dělali srandu, že bysme mohli udělat dálkově ovládané letadélko a vyhodit jim tribunu na prvního máje, ale STB nikdy nic takového nevyšetřovala. Vyprávěl jsem někde v hospodě, jak jsme se tím bavili, protože Jirka byl známý “piroman”. Vyráběl rachejtle a petardy a už za bolševiků uměl v drogerii nakoupit věci, o kterých by nás ani nenapadlo, že z nich jde dělat dělobuchy. A my jsme si říkali, to by bylo, kdybysme jim to dali aspoň támhle, aby byli trošku podělaní! Oni si myslí, že můžou všecko..
Někomu jsem o těch našich hrách s Jirkou vyprávěl, jako to říkám teď vám. Kdosi to přetlumočil dál a ten to zase řekl jinému a napsali o nás, že jsme chtěli spáchat atentát na Husáka! No já jsem zíral!
Pak zvednu telefon a tam ‘.. prosimvás, já mám tady z vašeho svazku informaci, že jste chtěl spáchat..’.
Říkám ‘Fajn, z jakého svazku? Z jakého čísla svazku to máte? Ze signálního svazku, nebo objektového svazku..?’
‘No ne, jako já ho nemám před sebou, ten svazek..’
‘Ale to mi řekněte přesně, pane redaktore, z jakého svazku to máte? Máte to jako poznatek Státní bezpečnosti v nějaké svodce, nebo je to ze Schmitzerova svazku, nebo odkud přesně?’
‘Takhle jako, přesně jako to nemám..’
‘Kde jste to viděl?? Vždyť to je nesmysl! Nic takového neexistuje!!’
Zkrátka u dvou deci vína si vyprávíme historky z té doby..
Někomu jsem o těch našich hrách s Jirkou vyprávěl, jako to říkám teď vám. Kdosi to přetlumočil dál a ten to zase řekl jinému a napsali o nás, že jsme chtěli spáchat atentát na Husáka! No já jsem zíral!
Pak zvednu telefon a tam ‘.. prosimvás, já mám tady z vašeho svazku informaci, že jste chtěl spáchat..’.
Říkám ‘Fajn, z jakého svazku? Z jakého čísla svazku to máte? Ze signálního svazku, nebo objektového svazku..?’
‘No ne, jako já ho nemám před sebou, ten svazek..’
‘Ale to mi řekněte přesně, pane redaktore, z jakého svazku to máte? Máte to jako poznatek Státní bezpečnosti v nějaké svodce, nebo je to ze Schmitzerova svazku, nebo odkud přesně?’
‘Takhle jako, přesně jako to nemám..’
‘Kde jste to viděl?? Vždyť to je nesmysl! Nic takového neexistuje!!’
Zkrátka u dvou deci vína si vyprávíme historky z té doby..
No ono je těžké na vás něco vytáhnout, ne?
To je jednoduché.. Dneska.
Tedy co třeba? Estébáka v Druhém tahu pěšcem?
Tak jestli tohle a ten svazák v “Nemocnici” jsou ty největší hříchy!? V tomhle seriálu hrál i pan Kopecký! Já jsem byl rád, že mám aspoň jeden den natáčení! Vůbec jsme neřešili nějaké pozadí..
A ten policajt? Olmer mi tehdy řekl, že bude točit detektivku a já byl šťastný, že budu mít osm nebo devět natáčecích dnů s Karlem Heřmánkem. To byly úžasné peníze, za které jsem tři měsíce živil rodinu! Vůbec jsem nezkoumal scénář z nějakých ideologických důvodů! Proč?
A ten policajt? Olmer mi tehdy řekl, že bude točit detektivku a já byl šťastný, že budu mít osm nebo devět natáčecích dnů s Karlem Heřmánkem. To byly úžasné peníze, za které jsem tři měsíce živil rodinu! Vůbec jsem nezkoumal scénář z nějakých ideologických důvodů! Proč?
Změnil se váš přístup k práci za ta léta mezi DAMU, oblastmi, principálstvím a tím být miláčkem národa ze seriálů?
Vztah k té profesi, tak jako ke každé, se vyvíjí. Dětská představa o herectví se míjí s tím, co se člověk za čtyřicet let praxe dozví. Tak je to se vším. Malé dítě si řekne, že chce být lékařem, protože chodí k doktorovi na očkování, je v bílém plášti, má respekt a uzdravuje lidi. Ale následně se také setká se smrtí, s dilematy etiky a různými věcmi, s kterými nepočítal.
U herectví je to představa komedianta, jak hraje, je ve filmu a lidi ho budou poznávat a on se bude předvádět. A tak jako si pak v dětství hrajete na doktora a objevujete postupně ta tajemství, tak i dětská představa o herectví bere za své. Nejdřív tím studiem, to je tvrdý náraz, když zjistíte co všechno ta profese obnáší a co všechno byste se měl naučit, až k tomu, že dnes sice necítím trému, nicméně obrovskou odpovědnost.
Bezstarostnost, s kterou jsme sekali premiéry v mládí se úplně vytratí, když zjistíte, že těch rolí už vás vlastně moc nečeká. A dnes cítím tu odpovědnost jak k sobě, tak především k publiku.
Spočítáte si svůj aktivní život a řeknete si ‘tak, mě bude teď šedesát, jak dlouho budu ještě hrát divadlo’? Deset let? Osm? Pět? Dvanáct když budu dobrý a bude mi sloužit paměť, tělo a klouby. Tak kolik je deset sezón rolí když přijde jedna pěkná za sezónu? A to má ten herec velké štěstí! Tak co mě čeká..?
Ale to jsou nepřenosné pocity pro někoho mladého, protože ve třiceti, nebo čtyřiceti letech je před ním celý život, který mu připadá nekonečný. Taky jsem nevěřil, když mi to starší říkali. Prostě k té řece musíte jednou dojít..
U herectví je to představa komedianta, jak hraje, je ve filmu a lidi ho budou poznávat a on se bude předvádět. A tak jako si pak v dětství hrajete na doktora a objevujete postupně ta tajemství, tak i dětská představa o herectví bere za své. Nejdřív tím studiem, to je tvrdý náraz, když zjistíte co všechno ta profese obnáší a co všechno byste se měl naučit, až k tomu, že dnes sice necítím trému, nicméně obrovskou odpovědnost.
Bezstarostnost, s kterou jsme sekali premiéry v mládí se úplně vytratí, když zjistíte, že těch rolí už vás vlastně moc nečeká. A dnes cítím tu odpovědnost jak k sobě, tak především k publiku.
Spočítáte si svůj aktivní život a řeknete si ‘tak, mě bude teď šedesát, jak dlouho budu ještě hrát divadlo’? Deset let? Osm? Pět? Dvanáct když budu dobrý a bude mi sloužit paměť, tělo a klouby. Tak kolik je deset sezón rolí když přijde jedna pěkná za sezónu? A to má ten herec velké štěstí! Tak co mě čeká..?
Ale to jsou nepřenosné pocity pro někoho mladého, protože ve třiceti, nebo čtyřiceti letech je před ním celý život, který mu připadá nekonečný. Taky jsem nevěřil, když mi to starší říkali. Prostě k té řece musíte jednou dojít..
Jaké to je šéfovat hereckým kolegům?
Nejsem dobrý manažer, protože kdybych byl správný a ekonomicky vzdělaný manažer, tak bych dělal divadlo úplně jinak, s někým jiným a dokonce by mohlo vydělávat. V Čechách se dá udělat scéna, která může být slušnou živností. To by ovšem bylo divadlo pro nějakých třistapadesát lidí, kde by hráli jenom tři čtyři populární hvězdy z televize, na které by každý přišel. Byly by půjčené z nóbl divadel, když mají volný večer a hrály by se komerčně úspěšné kusy. To by bylo prima. Tohle všechno jsem ale zažil, tak jsem se rozhodl jít komplikovanější cestou. Vytvořit soubor, vychovat mladé lidi. Vzít je po škole, dát jim tu příležitost a vymodelovat z nich herce.
Dnes přijdou lidé a říkají ‘to je dobrý, vy tam máte několik velkejch hvězd..’! Ano, ale v roce devadesátosm to byli absolventi, které nikdo neznal. A když jsme nasadili hru, hlavní roli hrál mladý kluk, tak na to lidi nechodili. Dnes je na něj vyprodáno! Ale ono to chvíli trvá. A tu šanci herec musí dostat a málokdo z těch dobrých podnikatelů ji dá. Oni kupují hotové. Podnikatelsky je to asi správně..
A jaké to je šéfovat kolegům? Oni mě taky moc jako šéfa neberou. Vztahy v divadle jsou trošku jiné, než na nějakém top pracovišti, kde jste supervizor v bance a máte porady a tabuli kam kreslíte pavouky zodpovědnosti a buzerujete podřízené. U nás je to jinak. Já s těmi lidmi každý den stojím na zkušebně, nebo na jevišti. Pro mě je to obtížné, protože já nesmím remcat, zlobit a měl bych být připravený, protože podle toho jak se chovám, tak se budou chovat oni.
Být jenom ředitelem, který bude pérovat za pozdní příchod nebo za nepřipravenost by bylo sice hezké, ale daleko lepší je, když jsem připravený já. Když nejsem, tak na ně nemůžu křičet.
Dnes přijdou lidé a říkají ‘to je dobrý, vy tam máte několik velkejch hvězd..’! Ano, ale v roce devadesátosm to byli absolventi, které nikdo neznal. A když jsme nasadili hru, hlavní roli hrál mladý kluk, tak na to lidi nechodili. Dnes je na něj vyprodáno! Ale ono to chvíli trvá. A tu šanci herec musí dostat a málokdo z těch dobrých podnikatelů ji dá. Oni kupují hotové. Podnikatelsky je to asi správně..
A jaké to je šéfovat kolegům? Oni mě taky moc jako šéfa neberou. Vztahy v divadle jsou trošku jiné, než na nějakém top pracovišti, kde jste supervizor v bance a máte porady a tabuli kam kreslíte pavouky zodpovědnosti a buzerujete podřízené. U nás je to jinak. Já s těmi lidmi každý den stojím na zkušebně, nebo na jevišti. Pro mě je to obtížné, protože já nesmím remcat, zlobit a měl bych být připravený, protože podle toho jak se chovám, tak se budou chovat oni.
Být jenom ředitelem, který bude pérovat za pozdní příchod nebo za nepřipravenost by bylo sice hezké, ale daleko lepší je, když jsem připravený já. Když nejsem, tak na ně nemůžu křičet.
Dokážete si udržet profesní odstup? Být spravedlivý šéf, který všem měří stejně?
Nevím jestli to dokáže pánbůh! Spravedlnost? Nikdy jsem přece takové slovo neřekl! Vždyť jsou přece orli a vrabčáci. Copak může být každý pták orlem? Je to přirozené, jako lvi a myši. Copak nemají být myši na světě? Říká teda pánbůh.. slovy Arthura Millera.
V divadle slovo spravedlnost neexistuje. Hraje ten kdo na to v tu chvíli má. A vy musíte spolu s režisérem, nebo vedením divadla říct - tenhleten na to má a tenhle podle mě ne a může to být velmi subjektivní. A takové to, ty jsi ještě nehrál, tak to budeš hrát teď ty, aby nehrál furt jenom on, protože je lepší, to nejde! Divadlo není sociální ústav! A to si neodporuje s dáváním příležitostí. Ale musíte ten talent rozpoznat a ten risk udělat.
V divadle slovo spravedlnost neexistuje. Hraje ten kdo na to v tu chvíli má. A vy musíte spolu s režisérem, nebo vedením divadla říct - tenhleten na to má a tenhle podle mě ne a může to být velmi subjektivní. A takové to, ty jsi ještě nehrál, tak to budeš hrát teď ty, aby nehrál furt jenom on, protože je lepší, to nejde! Divadlo není sociální ústav! A to si neodporuje s dáváním příležitostí. Ale musíte ten talent rozpoznat a ten risk udělat.
»Spravedlnost? Nikdy jsem přece takové slovo neřekl!«
Jakým způsobem si vybíráte témata pro zpracování? Jdete po autorech, životních příbězích, nebo sám něco prožijete a řeknete si - tohle bych zkusil..?
Tohle jsou vzácné věci, když se potkají. Celý život po tom režiséři pasou, aby měli hru a téma, kterému rozumí, které prožívají, cítí, a které s nimi rezonuje a může zároveň rezonovat s lidmi. Protože ne vždycky se tyhle komponenty potkají. Je prima, že režisér má nějaký palčivý osobní problém, o kterém by chtěl inscenovat třeba Ibsena. Ale když to nerezonuje s divákem a neuvěří mu soubor..? A je to i naopak. Najdete hru, na kterou přijde divák, protože je to zrovna zábavné téma a může zaujmout a nemáte na to herce. Nebo máte herce a téma, ale pro režiséra to téma není osobní. Pořád se ptáte, máme tohle dělat? Máme na to sílu? Máme kluka, který může hrát Dona Juana? A jak by to slušelo souboru? A jak je to teď akutní? Problém promiskuity a ztráty hodnot jako jsou láska a věrnost, jo, tak to bysme mohli..! Jenže, do pytle, oni to zrovna dělají vedle!
Koukám, často relativizujete..
V určitých letech se člověk brání být absolutní, protože čím míň o něčem víte, tím radikálnější dokážete být.
Sakra, proč oni tam nahoře to furt nedokážou? No tak, ježišmarjá, vystoupím v tom parlamentu a řeknu jim to a teď to tak uděláme! A pak zjistíte, že sám to neuděláte, protože těch lidí je nejméně dvěstěosmdesátjedna. A že to je vlastně tak správně. Kdyby jeden mohl něco přikazovat, tak žijeme v diktatuře, nikoli v demokracii a k té patří přesvědčit těch stočtyřicetdva co nesouhlasí! A to není jednoduché, i oni mají názor a argument a když nejste hloupý a hluchý, tak je posloucháte.
Být radikální je dobré, když je člověk mladý, tam se to i očekává. Protože jsou často nezatížení vědomostmi a především zkušenostmi. A já jim to přeju. Dokud jsou mladí, můžou být radikální..
Sakra, proč oni tam nahoře to furt nedokážou? No tak, ježišmarjá, vystoupím v tom parlamentu a řeknu jim to a teď to tak uděláme! A pak zjistíte, že sám to neuděláte, protože těch lidí je nejméně dvěstěosmdesátjedna. A že to je vlastně tak správně. Kdyby jeden mohl něco přikazovat, tak žijeme v diktatuře, nikoli v demokracii a k té patří přesvědčit těch stočtyřicetdva co nesouhlasí! A to není jednoduché, i oni mají názor a argument a když nejste hloupý a hluchý, tak je posloucháte.
Být radikální je dobré, když je člověk mladý, tam se to i očekává. Protože jsou často nezatížení vědomostmi a především zkušenostmi. A já jim to přeju. Dokud jsou mladí, můžou být radikální..
Co se vám vybaví, když se řekne svědomí?
Znám takovou moudrou anekdotu.. Co dali Židi světu? Mojžíš vědomí, Ježíš svědomí, Freud podvědomí.. a Einstein říká - ono je to všechno relativní!
Takže nejzásadnější důvod proč jste šel do politiky.. už jako etablovaný herec a úspěšný podnikatel..
Kdysi jsem to říkal, tak to zopakuju. V Přeletu přes kukaččí hnízdo je taková inspirativní scéna, kdy Nicholson říká ‘..já prostě uteču z toho blázince, to umyvadlo prohodím tím zamřížovaným oknem a půjdu na svobodu!’ A ti blázni říkají ‘to se ti nepovede’, a když se kolem něj všichni shromáždí, tak, úplně rudý, vší silou táhne to umyvadlo a.. ono se mu to nepovede. Blázni se uculují, koukají a on se na ně podívá a říká ‘..doprdele, aspoň jsem to zkusil!’.
29.06.2012
Komentáře (0)
Tento materiál zatím nikdo nekomentoval.
Vložte svůj komentář
Cyber Fox