V jednom ze svých prvních rozhovorů jste mluvila o tom, že chcete být slavná. Od té doby jste sklidila úspěch ve filmu Protektor, získala za něj Českého lva a dostala hlavní roli v seriálu. Jste slavná?
Stále ten pocit nemám, i když díky filmu Protektor a Českému lvu, kterého jsem za film získala, jsem víc vidět. Možná jsem naivní, ale chybí mi u nás oslava herce, jako tomu bylo třeba ve 40. letech, v období Marylin Monroe, Sophie Loren... Tyto ženy – dámy filmu – jsou oslavovány dodnes. To je sláva, která je povýšena na něco víc.
Čím to je, že u nás není kult herce?
Jsme zahlcení seriály. Neumíme poznat, co je umění a co je dobré a co je špatné. Trh je přesycený a diváci mají všechno jako na podnose, a nebaví je o filmových materiálech přemýšlet. Proč by tedy hledali nějaký idol?
Myslíte, že současnou českou filmovou tvorbu ovlivňují především diváci komerčních seriálů?
Svým způsobem ano. U nás vše divákům dáváme tak, aby filmový příběh všichni pochopili, aby v něm nechyběl humor a emotivní situace. Filmaři po divácích nechtějí, aby rozjeli vlastní fantazii. To ale naštěstí neplatilo u Protektora. Marek Najbrt po nás nežádal emotivně vypjaté scény a situace, raději nechal diváka, ať si vše domyslí. Donutil diváka přemýšlet.
Chcete s touto českou filmovou situací nějak osobně bojovat?
Chci do ameriky! Chci tam zkusit nové principy, zajímá mě, jak to tam funguje. Mám vcelku jasně naplánovanou cestu. A když mi to v Americe nevyjde? No a co – alespoň to zkusím.
»„Nechci zklamat sama sebe.“«
To je skvělý – nebojácný – přístup...
Sny by se totiž podle mně měly plnit. Když chci zažít červený koberec a oscarovou noc, ať už jako divák nebo jako herec, půjdu si za svým snem. Když se svůj sen nepokusím uskutečnit, zklamu sama sebe.
Takže Český Lev neznamenal vstupenku do hereckého světa?
Myslela jsem si, že ano. Tak to funguje ve světě – dostanete cenu a hned u sebe máte skupinu lidí, která si vás hýčká, nabízí práci a vy se snažíte, abyste nezklamala diváky. Já jsem tady v Čechách natočila Protektora, mám za něj Českého lva, ale že by mě někdo chytil a řekl: „S vámi chci točit další film“, to se neděje. Mám snad čekat, až Marek Najbrt bude natáčet další film? To nechci.
Věříte na osud?
Ano.
Na osud nebo na náhodu?
I náhoda může být osudová. Věřím tomu, že věci přicházejí, tak jak mají.
Které životní okamžiky pro vás byly osudové?
Když jsem měla autonehodu, tak jsem původně měla sedět vepředu. Nevím proč, ale šla jsem si sednout dozadu. To mě zachránilo. Ten, který seděl vepředu, měl šedesát tři stehů na obličeji... To byl jeden z těch momentů, kdy chcete něco udělat, a najednou vás něco zavede jinam.
To, o čem mluvíte, možná souvisí spíš s intuicí. Umíte s ní pracovat?
Snažím se, protože vím, že funguje. Většinou, když jsem ji úplně popřela, byl z toho průšvih. I když to není jednoduché, snažím se vše řešit intuitivně.
Máte na to svůj trik?
Musím se úplně zklidnit. Dbám tedy na to, abych na důležitá rozhodnutí měla klid, abych se rozhodla podle nejlepšího a nejčistčího svědomí. Protože někdy, když se rozhoduji ve stresu, jsem pěkně blbá.
Bylo pro vás těžké naučit se říkat ne?
Bylo. A stále to je těžké. Jsem vychovaná tak, že když mě někdo o něco požádá, a mně se do toho až tak úplně nechce, tak stejně hledám cestu, jak mu pomoci.
Na druhou stranu vy jste také musela slyšet už mnohokrát ne. Bylo těžké si v takových situacích udržet sebevědomí?
S věkem je to lepší. Když jsem byla na škole, neměla jsem vysoké sebevědomí, takže když přišla série negativních výsledků, řešila jsem je v sobě. Teď už vím, že život budu mít takový, jaký ho chci. Věřím, že budu pracovat jen na projektech, které mě budou bavit a za kterými si stojím. Zatím mi to vychází.
Myslíte si, že se herectví může dělat celý život?
Já bych ho hrozně ráda dělala! Ale nevím; až budu mít milion vrásek na obličeji a šedivé vlasy, tak to třeba už nepůjde. Budu si tedy hledat jiné alternativy, co dělat.
Mohla byste zestárnout i bez plastických operací?
Ráda bych se o to pokusila.
Ale možná na vás budou tlaky, abyste byla věčně mladá...
Myslím, že existuje mnoho způsobů, jak využít toho, jak vypadáte v jakémkoli věku. Plastické operace mi zavánějí ztrátou osobnosti.
»„Co je dané, nezměním.“«
Nemáte obavy z budoucnosti?
Jsem ročník 1981, tak – stejně jako moji vrstevníci – nejsem zasažena historií. Moc si toho nepamatuji ani z roku '89. Díky tomu nemám žádné hranice. Líbí se mi svoboda v rozhodování. Nezažila jsem ani válku, ani žádnou katastrofu, a tak mám pocit, že je možné všechno.
KRISTÝNA MAZÁNKOVÁ
30.08.2010
Tento materiál zatím nikdo nekomentoval.
Cyber Fox