..za pět minut dvanáct!

Při mém příchodu na schůzku jsem už zdálky slyšel její nakažlivý smích mezi štěbetáním s kolegyněmi. A když jsme si podali ruce, stála přede mnou mladá dáma s čertíky v očích.
PhDr. Jiřina Prekopová, *1929, je legendou psychologie zaměřené především na vztah mezi rodiči a dětmi. Její metoda “pevného objetí” se stala prostředkem obnovení lásky v rodině.

Co můžu, jako otec, dát šestiměsíčnímu miminku navíc, krom “běžné” lásky, péče, cukrbliků a šišlavé dikce?

Teda – to je otázka... No dělat to pořád. Pokračovat. Dělat ty cukrbliky. A do těch cukrbliků patří i to, že se lidé vzájemně zrcadlí. My máme v mozku zrcadlící neurony, které jsou tam právě proto, abychom se mohli vzájemně zrcadlit. Děti přejímají náladu rodičů. Opičí se po nich. To slovo nezní hezky. Ale jedná se o moudrost přírody. Primáti totiž to zrcadlení používají ke komunikaci.  Nechce-li opice, aby mládě něco dělalo, jen zavrtí hlavou. A mládě se na ni kouká, zrcadlí pohyb zavrtění a ví, že to máma nechce.
Půlroční dítě už objevuje svět. Těšte se s ním, objevujte taky. Máme hodně příležitostí dítě v jeho objevitelství a experimentátorství doprovázet. Sdílet s ním radost z nového, z kreativity. Bum, někam spadne, jste s ním, potřebuje pofoukat bolístku. A takhle potřebuje provázet celý život. Trošku nenápadněji to provozovat v pubertě, aby dítě nemyslelo, že ho  rodič chce vychovávat. Ale na to máte ještě čas.

Dává láska v rodině naději, že naše společnost bude tolerantnější, ohleduplnější?

Nechci říct, že máme poslední šanci, ale je skoro za pět minut dvanáct. Skeptici říkají pět minut po dvanácté.
My totiž podléháme obrazovkám a podobným svodům, na základě kterých máme pocit, že můžeme být sami, že nepotřebujeme žádnou rodinu. Že potřebujeme svobodu se sami realizovat, že nepotřebujeme žádné lidi. Stáváme se pomalu ne - lidskými. Skoro počítači, roboty. My máme tolik techniky a “všemohoucnosti”, že můžeme jakoby všechno. Můžeme se spojit s Austrálií, létat okolo světa, do vesmíru, uměle splodit dítě, klonovat se.. Ale tam je ta zkáza. Jakmile se člověk odcizí člověku a lásce, tak to jde, jak to říct, do konečníku.
Nejhorší nemoc člověka je neschopnost navázat vztah. Respektive udržet ho. Protože on se naváže lehce, to umí i sňatkový podvodník nebo tady babka na Staroměstském náměstí, která naváže vztah aby něco prodala. I prostitutka naváže vztah. Na jednu noc. Ale vztah udržet, v dobách dobrých i zlých, to už dnes  vyžaduje učení. A na to my máme řešení v naší Škole lásky v rodině.
Učíme se znovu podporovat ono zrcadlení, kterého je čím dál tím méně, protože lidé koukají do obrazovek. V nich není žádné zrcadlení. A lidi to fascinuje víc než pohled z očí do očí, víc než konfrontace. A ta je nutná. Vždycky. Ať už to bylo ve starověku, ve starém Římě, nebo dnes na severním pólu u Eskymáků, v jižní Americe u Indiánů, v New Yorku, v Praze.. Je jedno kde a v jaké době, všeobecně by lidé neměli ztratit možnost pěstovat lásku. A k té patří i rozpory a hádky. Je třeba konfrontace a ta musí probíhat z očí do očí, v blízkosti. Je třeba cítit tu situaci a vidět, jak se ten druhý tváří. Mimika musí být zajedno s citem. Když jsem naštvaná, nemůžu říct takové to shovívavé “..miláčku, to jsi celý ty!” Jelikož ke konfrontaci patří pravda. Když jeden druhému z očí do očí řekne, co ho trápí, bolí, hněvá a ten druhý to vnímá a vcítí se, tak má možnost, třeba z lásky k němu, svoje chování změnit. Když už nejsem milý, tak ten druhý alespoň ví, že přes to přeze všechno ho chci milovat. Ne že můžu, ale že chci. To milování se musí v každodenním životě projevit.

»Jakmile se člověk odcizí člověku a lásce, tak to jde, jak to říct, do konečníku.«

Co tedy dítě nejvíc potřebuje?

Lásku. Ať si má Barbínu a počítače. Ale ty nejsou ty nejvyšší hodnoty, které člověk potřebuje.
 A láska, aby platila jako hodnota, musí být bezpodmínečná. Za všech okolností. Nejenom když je dobře, ale i když jsem se provinil, i když nejsem “správně” oblečená, i když neuspěju.. Pokud i přesto dítě u svých rodičů a blízkých zažije lásku s pocitem naprosté  jistoty a přijetí, jedná se o bezpodmínečnou lásku, díky níž se dítě naučí mít samo sebe rádo, i když dělá chyby.  Přijímám sama sebe - přestože jsem stará, kulhavá, nepěkná.
A dítě cítí: nedával (a) jsem pozor, dostal(a) jsem špatnou známku – a mám se přesto rád(a), ale musím to napravit.  Mnoho lidí dnes propadá depresím, když ztratili práci, nemají peníze na nová prsa, nové vlasy. Nemají se pak rádi. Omamují se alkoholem, drogami a všeličím.
A láska musí být bezpodmínečná i k tomu druhému. To se slibovalo i u oltáře - láska v časech dobrých i zlých. Život v polaritě je náš osud, ale v bezpodmínečné lásce je nekonečné štěstí. Rodiny jsou šťastné. Tam, kde je láska, tam se mohou děti spolehnout na to, že se můžou vždycky vrátit, že budou vždycky v lásce přijaty. A tak by to mělo být I v dětských domovech.

Jak se projeví ta bezpodmínečnost, například když se dítě vzteká?

Když se dítě vzteká na mě, netrestám ho, ale vezmu ho do náruče a vyzvu ho, aby mi sdělilo svoje pocity, co ho trápí. Aby to vykřičelo. “Já nenávidím, když ty se pořád mazlíš s malým bráškou a se mnou ne..!!!” A ujistím ho, že mu rozumím a že je mi líto, že to tak cítí. A  máma:  “Hněvá mě, že biješ svého brášku! Ale mám tě přesto ráda.” A jako mama vím, že toto vztekající se dítě postrádá u mě něhu, kterou dávám jeho bráškovi.  A nepustím ho dřív, dokud se nesmíříme. Tím je otázka zodpovězena. To je emoční konfrontace. Rozeznáváme její tři stupně. První je bez doteku, z očí do očí, ve druhém stupni uchopím druhého za ruku, případně za obě a ve třetím pak použiji objetí, zvlášť pokud je potřeba “to” vyplakat, protože slova chybí.
Musíme se tuto emoční konfrontaci učit, protože jsme ji nedostali  od rodičů, jelikož oni ji taky nedostali. Několik generací vychováváme trestem. Častokrát se nám v poradenství stává, že přijdou rodiče a ptají se hlavně, jak mají své dítě trestat. Berou to úplně z opačného konce.

To je také jeden z hlavních důvodů, proč v Brně, v roce 2009 založily vaše žákyně -  MUDr. Taťjana Horká a Mgr. Petra Vykydalová Kupková - Nadační fond Jiřiny Prekopové (www.prekopova-nadacnifond.cz ). Jeho posláním je šíření osvěty a vzdělávání s cílem obnovy lásky v rodinách. K tomu je určen výchový koncept Škola lásky v rodině, který vychází z vaší celoživotní praxe, poznání a zkušeností.  Ve Škole lásky v rodině se vede tzv. výchova láskou, co to znamená konkrétně?

Je třeba se ptát proč láskou? Protože když člověk dělá něco z lásky, tak to dělá rád. A člověk by měl mít radost ze života, ze sebe a z jiných. Člověk je vystavěn na lásku od paty až k hlavě. I s těmi zmíněnými zrcadlícími neurony. Čili když dělám něco, co nemáš rád, z lásky k tobě to přestanu dělat.. A nebo i když  jsem provedl něco, co nemáš rád, vážím si toho, že mě i přesto miluješ. Když mám někoho ráda, ráda ho napodobuju. Týká se to všeho - politiky, náboženství, pedagogiky - prostě učíme se na vzoru. Ráda se řídím vzorem někoho, koho mám ráda, ne toho, koho ráda nemám. Ono je to takhle jednoduché! Mám zkušenost, že prostý člověk - paní z drogerie nebo zedník tomu rozumí víc než studovaný otitulovaný psycholog. Říkám tomu logika srdce. Při ní je důležitá emoční konfrontace.

Co to tedy je výchova láskou?

Výchova láskou znamená, že ti dva se musí mít rádi! Ten “vychovatel”, i ten “vychovávaný”. Můžou to být i manželé, ti se taky navzájem vychovávají. Pochopitelně i rodiče a děti. Pokud se nemají rádi, tak výchova je spíš drezura, krotitelství, čistá disciplína.
My jsme nejen proti fyzickým trestům, ale především proti trestu odnětím lásky. Zvykli jsme si na špatné:  když dítě křičí, zavřou se za ním dveře a nechá se v samotě křičet. Nebo manželé spolu nemluví. Tak dlouho, než odprosíš nebo uznáš, že jsem měl pravdu. To jsou tresty, které zabíjejí lásku. Lidé se rádi přizpůsobí, když se mají rádi, chtějí spolu žít a rozumět si a když toto pouto vznikne, tak láska působí. Není třeba překročit svůj vlastní stín. Nejde o to druhého měnit: “Já vím, že se nemůžeš změnit, já tě mám ráda a já to s tebou vydržím, i když musíš mít pořád poslední slovo!” Co to s tebou udělá? “No, tedy, když jsi tak velkorysá, nemůžu být “malorysý”. Tak já si na to dám pozor. Když tě to tolik trápí...”
Průšvih posledních generací je ten, že se učíme vychovávat trestem. V Německu jsou tělesné tresty zakázány. A přesto se jich 40% lidí dopouští. Leckdy i podvědomě. A cítí se pak vinni. Takže nemůžou mít rádi ani sami sebe. A člověk musí mít rád sám sebe! Nejen toho druhého. A pak rád děláte to co děláte.

Co se vlastně děje u dítěte, když se pošle za dveře?

Myslím, že všichni jsme to zažili. Ať už jste dítě nebo dospělý, je to hrozné. Tam se člověk cítí nemilován, neexistující, jako kdyby nebyl. Přichází strach, co z toho bude dál. A jak to bude dlouho trvat? A co mám dělat?
Vrchol toho je spojen třeba se sklepem, kde je strašidlo. “A jestli ještě jednou zařveš, tak tam jdeš! Já tě tam zavřu!” “Maminko, prosímtě, né..” “Už jsem řekla!” Nebo vyhození: “Tady máš raneček, jednu buchtu, a ven! A už se nevracej!” “A otevřeš mi..?”
Tyhle čtvrthodinky jsou pro dítě celá věčnost! Dítě musí odprosit: “Maminko, já už to nikdy neudělám..!!” A dítě lže. Je nuceno ke lži, protože tuší, že “to” udělá znovu.
Je třeba podotknout, že tyto tresty vyhozením, nebo odnětím pozornosti, jsou čistě zvířecí instinktivní bojové vzorce chování podnícené adrenalinem. To není věc rozumu a svědomí. I krokodýlové, když mezi sebou mají rozpor, poperou se, pokoušou a jdou od sebe. Každý zaleze zraněný do svého kouta a ráno to začne znovu. To, co dovede takto trestající táta nebo trestající máma, dovede i ten obojživelník. My lidé bychom se přitom měli naučit jednat lidsky. Máme dar řeči, zraku..  Máme schopnost lásku obnovovat.

»“A jestli ještě jednou zařveš..!!!”

«

I rodiče by měli dělat chyby - co to znamená?

Na chybách se učíme. A to platí I ve výchově.  Ač nechcete, naděláte všelijaké chyby. Je to jako u řidiče začátečníka. Dá se předpokládat, že udělá nějaké ty chyby a karambol. A to, jak máte točit volantem a brzdit, víte až na základě zkušeností a také průšvihů, které jste udělal. Zároveň dáváte dítěti vzor. Když uděláte chybu, řeknete: “..jejda, teď jsem udělal chybu! Zaparkoval jsem na zákazu zastavení! Už tady mám lísteček, budu platit pokutu, to si nebudu moct koupit tu novou košili..”. Ukazujete tím dítěti, že chyby se dají a musí napravit.

Co se vám vybaví když se řekne svědomí?

Vidím otevřené desky, kde je desatero..
Pro mě to znamená hlavně vědomí co je dobré a co zlé. A podle toho stavím kritéria pro svoje jednání. A to, jestli jsem udělala dobro nebo zlo poznám v emoční konfrontaci. V ní totiž rozpoznám, jestli se on cítí poškozený nebo potěšený.  A tyto pocity musí být jednoznačně vyjádřeny.  Jak už jsem zmínila tu větu - “to jsi celá ty, miláčku...” – v níž se smazává rozdíl mezi těmi dvěma póly, a ve svém činu se můžu cítit  dokonce utvrzená. To je prolhaná maska. Dobro od zla pozná člověk pouze ve styku s druhým, na zpětné vazbě.

Nadační fond J. Prekopové má za úkol šířit lásku v rodině. Chystá se i projekt zavádění výchovy láskou do škol, co k tomu můžete říct?

Vezmu to z druhého konce. Já bych nerada, aby nám školy říkaly, jak se má žít láska v rodině. Láska se nedá nadiktovat a i  učitel musí stavět na vlastním citu a vůli. Jakou podporu bych tedy od škol očekávala? Podporu filozofie, kterou se snažíme uplatnit v rodinách. Zejména úplným ustoupením od tělesných trestů a trestů odnětím lásky a pozornosti.
Hlavně jde o to, aby škola nešla proti. A podporovala to, že jde o správnou věc. Zkusit i mezi žáky řešit konflikty kultivovaně, komunikací a zpětnou vazbou. Smířit se ještě než zapadne slunce, jak se říká.
Škola může zejména osvětlit dětem, jak mezi sebou komunikují zvířata, především opice. Jak se stýkají bez obrazovek, hlava k hlavě, jak funguje něžnost mezi zvířaty, jak každé mládě potřebuje maminku.  Lidské mládě se cítí v inkubátoru, nebo ve svém pokoji, v postýlce, zavřené a vydělené. Pozornost, něžnost, přítulnost,  mazlení a navíc řečovou komunikaci. To jsou biologické potřeby lidského mládětě.

»Iniciátorkou a spolutvůrkyní projektu zavádění výchovy láskou do školního prostředí  je lektorka “Školy lásky v rodině” Mgr. Hana Poláková z Brna. Se svými dvěmi kolegyněmi založila obecně prospěšnou společnost “Jdeme společně” (www.jdemespolecne.cz ) a v úzké spolupráci s Nadačním fondem J. Prekopové a nestatním zdravotnickým zařízením Psychoprofi podnítila vytvoření týmu motivovaných odborníků, jehož  záměrem je zavést výchovu láskou do škol v kontinuální shodě mezi rodinou a školou ve vzájemné úctě. A tím proměnit mnohdy zbytečně přehnané stresové školní prostředí v přijímající, v němž se stane péče o duševní pohodu dětí, rodičů i pedagogů naprostou přirozeností. «

TOMÁŠ BERAN, březen 2012

22.05.2012

Komentáře (3)

Karolina

Karolina | 22.02.2017 | 12:22

Úžasný! Rozhovor i fotky... Doufám, že nevadí, dala jsem na facebook Umění milovat.cz...
Tomáš

Tomáš | 05.11.2012 | 21:25

Děkujeme, Jarko.. :-)
Jarka

Jarka | 04.10.2012 | 23:22

Krásné povídání a nádherné fotografie :o))). Děkuji. Jarka Vykoupilová

Vložte svůj komentář




    
PhDr. Jiřina Prekopová PhDr. Jiřina Prekopová PhDr. Jiřina Prekopová PhDr. Jiřina Prekopová PhDr. Jiřina Prekopová PhDr. Jiřina Prekopová PhDr. Jiřina Prekopová PhDr. Jiřina Prekopová PhDr. Jiřina Prekopová