„Jedna věc mě trápí...“

David Novotný, *1969, jeden z nejvýraznějších herců Dejvického divadla, se rozpovídal také o svém svědomí, které tak trochu s divadlem souvisí…

Jakou nejnovější hru v Dejvickém divadle hrajete?

Hru od Patricka Marbera Dealer´s Choice. Je o pokeru a o vztazích mezi chlapy. Jsou to pro mě takové dvě trefy do černého, protože poker miluju a chlapy vlastně taky. Je to pěkné koncentrované zkoušení, není při něm žádný rušivý element.

Tím rušivým elementem myslíte, že tam nebude žádná žena?

Žádná žena. Ale tím nemyslím, že bych měl něco proti ženám, zmiňuji to spíš kvůli nám, mužům. Většinou, když zkoušíme s hereckými kolegyněmi, máme pocit, že musíme exhibovat. Hrajeme si na kohouty.

Kohoutí zápasy v mužském podání, takové předvádění může být ku prospěchu.

Ne, nemůže. Jen někdy...

Jste karetní hráč?

Baví mě poker. V pokeru si hrabete do vlastních peněz. Když se hraje třeba kanasta, hraje se o prestiž, o to, abyste porazili kámoše, ale když hrajete poker, jde o peníze. Navíc musíte mít přesvědčovací schopnosti, musíte umět blafovat. Poker skýtá hodně možností, jak naložit s tím, co máte.

Poker je ideální hra pro herce, protože umíte pracovat s emocemi.

Může se to zdát, ale tak to asi není. Poker hrají dobře spíš matematici. Pokerface je důležitý, ale ve finále, i když si myslím, že jsem poznal, že ten druhý mi něco na sebe prozradil svým výrazem, mě hned pak napadne myšlenka, co když to udělal, abych to schválně poznal.

Takže na to musíte být spíš dobrý psycholog.

Zajímá mě lidská stránka psychologie, ta běžná, kterou si nosím do práce. Pracuji dvacet čtyři hodin denně. Nabírám všechny možné vjemy, které kolem sebe mám. Všechno si pak můžu odnést na jeviště.

Co je herecká práce?

Napodobujeme lidské pocity, chování, běžné situace... Jsme vlastně takoví papoušci.

V Dejvickém divadle, ve kterém jste ve stálém angažmá, se hraje především civilním způsobem. To vás baví?

Určitě! Je to tady a teď. Nejsem divadelní pracant, jsem spíš taková nádoba, která nabírá do sebe a nabírá ze sebe. Takový průtokáč, který je snad v divadle nějak platný. Je zvláštní, že jsme každý úplně jiný, i když tvar je nakonec jednotný, každý pracuje svými prostředky.

Čím to, že diváci se do vašeho divadla vrací?

Je to asi Mirkova (Miroslav Krobot, ředitel divadla, pozn.) zásluha a touha. Stará se o nás, stará se o to, abychom nezakrněli. Abychom si neřekli, že už vlastně všechno umíme a nemůže náš nic překvapit. Vždycky nám vymyslí úžasné úkoly. Tuhle na nás poslal Jardu Duška, abychom improvizovali. Nebo nám připraví, že budeme dělat operu. Jde mu o to, abychom mozky rozpumpovali na maximum.

Takže u vás tím pádem vlastně nemůže přijít krize vyhoření?

Myslím, že jsme nějakou krizi měli, ale překonali jsme ji.

Jakou?

Já ji hlavně vůbec nedokážu pojmenovat. To je můj problém – neumím trefně a jednoduše pojmenovávat věci, které mě potkávají. Měl jsem prostě touhu odejít z divadla. Nešlo o nic racionálního, spíš o pocit. Ale pak jsem se zhluboka nadechl a jelo se dál. Teď je to zase super.

Zaujala mě hra Muž bez milunosti. Je moc úspěšná. Proč?

To zase byla kulišárna od Mirka. Jsem od přírody spíš mimicky výrazný, impulzivní člověk. A on mě utěsnil do postavy, která toho moc nenamluví, a přitom toho hodně řekne. Asi mně tím Mirek chtěl něco naučit.

Je moc zajímavé i téma muže bez minulosti...

Když vás někdo bouchne do palice a zapomenete úplně durch co bylo předtím, je z vás najednou dítě, kterému je čtyřicet. Někam sáhne a spálí se. Nezatíženě komunikuje s ostatními. Nezatíženost je dobrá. Přijímá věci, jak přicházejí a jednoduše s nimi nakládá.

Bral byste to?

Já takhle žiju. To , co mě potká, buď přijmu, nebo nepřijmu. Máloco si připouštím k tělu. V životě jsem se moc nenatrápil.

Gratuluji, máte pozitivní přístup k životu!

Těžko říct, jsem spíš brumla a jezevec. Ale je fakt, že i ve svém brumlovství si život užívám. Mám se za to rád.

Nejste typ, který by si vyčítal své chyby?

Ne, žádné jsem neudělal! Okolí si může myslet cokoliv, ale když se za sebe podívám, nevidím žádný flek, který bych musel úpěnlivě čistit.

Co je to svědomí?

Souvisí s výchovou, s tím, jak se člověk formuje, když vyrůstá. Asi se vždycky musí něco stát, aby člověk stál před nějakým rozhodnutím, volbou. A tím rozhodnutím ovlivňuje někoho dalšího a ten dopad může být drsný. Svědomí se ozývá v dobrých lidech, vychovaných, v těch, kteří nabrali správnou míru vlastností, které mu dovolí o svědomí přemýšlet. Obávám se, že o svědomí přemýšlí akorát dobří a kvalitní lidé.

Máte čisté svědomí?

Pokud to můžu posoudit sám, tak mám. Možná by mí odpůrci mohli namítnout: a co odchod od partnerky s dítětem, ale já to jako pochybení nevnímám.
To, co mě opravdu trápí, je, že jsem nebyl v momentě smrti svého táty. Mrzí mě, že jsem nepoznal ten okamžik, kdy bych měl s ním zůstat. Nemám z toho špatné svědomí, jen mě to mrzí, že nevím, jak připravený odcházel. Byl bych spokojenější, kdybych u něj mohl být. A třeba bych od něj slyšel něco, co mi chtěl říct. Táta zemřel v době, když jsem byl v divadle v Budějicích. Hrál jsem hru s Danielou Fischerovou Hodina mezi psem a vlkem od Františka Villona. V textu jsem měl větu: Otče, proč jsi mě opustil? Najednou ta věta byla přede mnou… Začal jsem plakat. Řekl jsem ji tehdy jako nikdy předtím ani potom. Bylo to najednou hrozně osobní. Do hraní se může promítnout úplně všechno. Že by i svědomí?!

KRISTÝNA MAZÁNKOVÁ, podzim 2010

01.01.2011

Komentáře (0)

Tento materiál zatím nikdo nekomentoval.

Vložte svůj komentář